Světovým bankovnictvím otřásá skandál kolem manipulací se sazbou London Interbank Offer Rate – LIBOR. Jedná se o klíčovou úrokovou sazbu, která ukazuje, jak draho jsou banky ochotné půjčovat si mezi sebou na londýnském mezibankovním trhu. Finanční ústavy po celém světě od sazby LIBOR odvozují úrokové sazby úvěrů a hypoték za stovky bilionů dolarů. Podle prestižních ekonomických periodik v čele s The Wall Street Journal a The Economist jde o potvrzení toho, že současný bankovní systém je od základů prohnilý. Bankéři jsou tak médii po nějaké době opět přirovnáváni k temnému lordu Voldemortovi. Šéfy banky Barclays sice již kauza LIBOR stála místo a pod zadnicemi jejich kolegů z ostatních zainteresovaných bank se rovněž významně kývou židle, přesto se dá jen těžko očekávat, že by výměna několika bankéřů přinesla nějakou zásadní změnu.
Kauza LIBOR se neustále rozrůstá do větších a větších rozměrů, než se původně očekávalo. Vyšetřovatelé už začínají prověřovat, zda se na manipulacích se sazbami nepodílely i další světové banky. V současné době se hovoří především o švýcarské UBS a Deutsche Bank. Do podezření se však dostává také bývalá britská labouristická vláda, zatím veškerá obvinění odmítá. Odborníci se shodují na tom, že jde o ukázku fatálního selhání britského regulátora. A podle všeho o podvodech při sestavování sazby LIBOR věděla také americká centrální banka FED.
Jak se na aféru s manipulováním sazeb LIBOR dívají osobnosti ze světa financí? Má smysl přikládat tak velký význam sazbám, které nevznikají na základě skutečných transakcí, ale jsou určovány pouze odhadem několika hlavních bankéřů? Může mít podle jejich názoru tato kauza výraznější důsledky pro fungování současného světa bankovnictví?
ekonom, analytik Raiffeisenbank
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Akerlof napsal v roce 1970 fantastický článek o asymetrii informací na trhu s ojetinami v Americe. Prodejce auta ví víc než kupující. Když přijdete do autobazaru, nevíte, jestli dostanete nějakou bouranou šunku, nebo zachovalého plechového miláčka – vždyť ty káry vypadají na první pohled stejně. A tak už předem ohrnujete nos a třeba jste ochoten díky tomuto riziku zaplatit menší částku. A tohle se vytváří i v bankovnictví. Když si zahráváte s důvěrou klienta, tak vám to snižuje ziskovost a vede ke spadnutí odvětví do průměru. Tohle v Česku nesmíme dopustit.
ekonom
Kauza LIBOR především ukazuje na naprosté selhání britského regulátora, který zcela rezignoval na kontrolu toho, jak se stanovuje nejvýznamnější světová úroková sazba (bez přehánění na ní závisí úrokové náklady miliard lidí). Každý dobře fungující regulátor by kontroloval, jak se tato sazba stanovuje a srovnával by odhady bank se skutečnou realitou. Kdyby totiž někdy Britové zkontrolovali hlášení makléřů se skutečnými sazbami, viděli by obrovský rozdíl a celou věc by začali řešit mnohem dříve. Předpokládám proto, že nyní bude tvorba LIBORu pod mnohem větší kontrolou a že bankám bude trvat pár let, než opět zkusí přijít s nějakým trikem, jak vydělat na manipulaci trhu v této oblasti.
ekonom
Je na svobodných smluvních stranách, na jaké referenční sazbě se domluví, pokud na ni chtějí vázat vlastní úrokovou sazbu, růst odměn a podobně. Jestli se někdo cítí poškozen, ať zkusí na manipulátory podat žalobu. Pak bude muset rozhodnout soud, jestli někdo podváděl a tím někoho poškodil. U nás se často jako referenční používá dvoutýdenní reposazba, určovaná Českou národní bankou – i ta se ale může rozhodnutím Bankovní rady ČNB odchýlit od tržního průměru. Já bych spíš doporučoval, aby centrální banky nemanipulovaly s úroky a nechaly jejich vývoj na tržní poptávce a nabídce. Pokud se někomu nelíbí referenční sazby jako LIBOR či PRIBOR, může jako referenční brát nějaký jiný průměr tržních sazeb nebo se může s protistranou domluvit na fixní sazbě.
ekonom, analytik společnosti Partners
Nejdřív malá odbočka: některá média kauzu interpretují stylem „zlí bankéři chtějí zdražit hypotéky“, což je nesmysl. Za prvé, banky si konkurují výší marže nad referenční sazbu, za druhé, celá věc se týká hlavně úrokových derivátů. V případě Barclays pak šlo údajně i o zlepšení image banky v době krize (nižší sazba = stabilnější banka).
Manipulace LIBORu bez ohledu na směr je průšvih vzhledem k tomu, kolik kontraktů je na něj navázáno. Ale když se podíváme na hlavní sazbu americké centrální banky (Fed funds rate) a dolarový LIBOR, chovají se prakticky stejně. Jinak řečeno, když to dělají soukromé banky je to manipulace, když centrální banka, je to měnová politika. Už dlouhou dobu sazby po celém světě klesají na historicky nevídané úrovně – zlomek procenta sem nebo tam už svět nezboří. Samozřejmě nechci problém zlehčovat ani tvrdit, že banky jsou svaté. Ale hlavní problém je jinde – je potřeba odstranit pupeční šňůru mezi bankami a státem. Pravda, to se poněkud snadněji řekne, než udělá.
ekonom
Současná aféra LIBOR prokazuje, že pojmy jako morálka, čest či férovost patří do učebnic, nikoliv do drsného reálného světa finančních trhů, kde platí „There is no honesty among thieves“. S tímto jevem jsem se setkal během svého letitého působení v bankovním sektoru v Česku i USA a na nízkou úroveň morálky a etiky na finančním trhu jsem se snažil upozornit například ve své prezentaci na Harvard University v roce 2009. Zaměstnancům bank a dalším finančním institucím nejde zpravidla o prospěch klienta či maximalizaci zisku firmy, nýbrž jen a pouze o prospěch vlastní, tj. o bonusy (viz také pregnantní text Grega Smithe z Goldman Sachs z letošního března).
Dále skandál LIBOR, respektive banky Barclays, která nebude nepochybně jeho poslední obětí, odhalil další alarmující věc: nulovou zodpovědnost regulátora, kdy bývalý vysoký činovník Bank of England Paul Tucker sveřepě odmítá jakékoliv instrukce bankéřům. Je veřejným tajemstvím, že centrální bankéři své kroky s komerčními bankéři konzultují, ale vidíme, že odpovědnost zůstává zcela mimo centrální banku, respektive regulátora. V případě, že nebude vyžadován tvrdý osobní postih jak pro manažery bank, tak i pro regulátory za jejich selhání (inspirací by mohlo být přísné trestání insider tradingu v USA), budeme stále svědky přetrvávající privatizace zisků a socializace ztrát. Fungování bankovnictví tato aféra významně neovlivní, nakonec to vše stejně zaplatí daňový poplatník, respektive klient, většina lidí to stále však nemůže pochopit. Jak praví klasik, někteří ořou a vláčejí, jiní zase sklízejí…
ekonom, ředitel FINEZ Investment Management
Alespoň vyplouvá na povrch, jak lehce jde manipulovat s lidmi po celém světě a jak velký vliv na „dějiny“ mají některé banky. Hlavně doufám, i když tomu moc nevěřím, že pár lidí skončí za mřížemi. Jinak se podobné machinace budou dělat stále dokola. Viníci musí být potrestáni.
provozovatel serveru www.bankovnipoplatky.com
Manipulování s úrokovou sazbou, za kterou si navzájem půjčují banky a která je poté základem pro výpočet úroků u úvěrů pro klienty, je jen pokračováním pitoreskní situace kolem globálních bank. Celý dnešní finanční systém je postavený na hlavu a na principu „zisky jsou soukromé a ztráty veřejné“. Jinými slovy – obrovská moc, nulová zodpovědnost. Je to stále stejné kolečko – vysoké riziko, nevídané zisky (krátkodobé), ještě větší ztráty, záchrana ze strany státu, reformy, vyšší daně, větší zadlužování státu, nákup jeho dluhopisů, zapomenutí na původní příčinu, vysoké riziko a jsme opět na počátku. A daňový poplatník se nestačí divit. Spojení typu – příliš velká banka, než aby padla – jsou symbolická a bohužel přesně vystihují současný prapodivný systém.
Problém nastal už ve chvíli opuštění zlatého standardu. V momentu, kdy banky mohou fungovat na principu částečných rezerv. Žijeme v době, kdy peníze vznikají prakticky z ničeho, kdy se obchoduje se složitými finančními instrumenty a deriváty, kterým nikdo moc nerozumí, nemají valného užitku a které celou věc dále pořadně zamotají. Žijeme v době, kdy jedno oddělení banky prodává cenné papíry jako dobrou investici a druhé oddělení spekuluje na jejich budoucí pokles. Je normální, aby se ve světě prodalo stonásobně více pojištění různých dluhopisů, než je jejich hodnota? Je normální, aby banky, které nevytvářejí žádné hodnoty a jen přesouvají peníze z bodu A do bodu B, dosahovaly rekordních zisků i v době krize, kterou spoluzavinily, zatímco ostatní odvětví a firmy prožívají kritickou dobu často na hraně krachu? Není to normální, ale zatím není síla, která by to změnila.
ekonom a publicista
Jde o uměle nafouknutou záležitost. Tím ale vůbec nemyslím, že kauzou banky Barclays to začalo i skončí. Naopak, ta dost dobře mohla otevřít Pandořinu skříňku.
Celá věc je totiž důsledkem boje dvou extrémně silných společenských tříd, totiž politiků a velkobankéřů. Tyto dvě třídy v řadě jiných případů vytvářejí koalici, jejímž prostřednictvím velmi účinně dobývají společenskou rentu (jinými slovy: profitují na úkor zbytku společnosti). Ruka ruku myje. Viděli jsme to v roce 2008 v Americe, kdy po bankrotu Lehman Brothers politici (eventuálně centrální bankéři, to je to samé) poskytli bezprecedentní záchranné prostředky kolabujícímu velkobankéřstvu. A sledujeme to dnes v Evropě, kdy europolitici nezachraňují ani tak Řecko či Portugalsko, nýbrž evropské velkobanky, které jsou v těchto zemích masivně angažovány.
V případě kauzy manipulace se sazbou LIBOR se však tato koalice (zatím) rozpadá: třída politiků zjevně usoudila, že existují velmi příhodné podmínky k tomu, aby si vydobyla část společenské renty i na úkor samotných velkobankéřů. Na své straně budou mít nepoučenou veřejnost a média, která se po krizi ráda svezou na vlně nechuti k hamižným bankéřům. Tím nechci bankéře hájit, jen si uvědomme, že politika a velké bankovnictví jsou dávno propojené nádoby, a když nyní politici jdou tak vehementně po krku svému dlouholetému „koaličnímu partnerovi“, je to krajně podezřelé. Ostatně, politici částečně sklízejí hořké plody, na něž bylo zaseto roku 2008. Tehdy byly nesmírně nákladně zachraňovány velkobanky, které – pokud by trh vskutku fungoval - měly padnout, čímž by se systém výrazně pročistil. Záminkou k záchraně velkobank tehdy byla hrozba systémového kolapsu bankovního sektoru. Tu však mají i někteří fundovaní ekonomové za zcela neopodstatněnou, ne-li vyfabulovanou.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
