Eva Samková: Musím být dospělá

Ondřej Tůma | 9. 2. 2018

Právě začínají 23. zimní olympijské hry. V čele české výpravy jde obhájkyně zlata z olympiády v Soči Eva Samková. O tom, kdo bude mít čest nést národní vlajku, rozhodli v hlasování sami sportovci. U příležitosti sportovního svátku odemykáme rozhovor s Evou Samkovou, který vyšel v květnovém Finmagu v roce 2016. Držte s námi Evě a všem ostatním našim palce.

Eva Samková: Musím být dospělá

Miláčkem národa se stala nejen proto, že v roce 2014 vyhrála zlatou medaili v Soči, ale i díky nespoutané radosti, se kterou svůj triumf slavila. Když si spolu povídáme v její oblíbené kavárně v přízemí Národní galerie v Praze, má jako vždycky úsměv od ucha k uchu. Nic na tom nemění, že ji za čtyři dny čeká operace ramene. „Mám vrozenou vadu, mělké kloubní jamky, takže mi při závodění začala ramena vyskakovat z kloubu. Loni se to levé nevrátilo na původní místo, porušilo se mi kloubní pouzdro a potrhaly vazy. Zastávám názor, že čím míň se do člověka řeže, tím líp. Dál už to ale prostě nešlo,“ vysvětluje česká snowboardcrossová reprezentantka a na chvilku zvážní.

Po operaci ji čeká až čtyřměsíční pauza. Velká komplikace by to ale být neměla. Začátek sezóny bez problémů stihne a prý teď bude mít aspoň víc času na školu, dálkově studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy. „Ráda bych se v budoucnu věnovala trénování. Věřím, že mě to bude bavit. Minimálně na dětských kempech, kam jezdím pomáhat, si to užívám. Jednou možná skončím někde na horách, budu mít svůj klub a budu trénovat děti,“ vypráví Eva Samková. Rozhodně nechce dopadnout jako řada sportovců, kteří zoufale protahují kariéru jen proto, že nic jiného neumějí.

Následující text vyšel v květnovém Finmagu 2016. Nezapomeňte, že v rámci elektronického nebo kombinovaného předplatného je vám k dispozici archiv všech čísel Finmagu.

Dva roky před Soči jste si přetrhla křížový vaz v koleni, hned po olympiádě zlomila kotník a teď jdete na operaci s ramenem, se kterým máte dlouhodobé problémy. Není těch zranění nějak moc?

Nemyslím si. Spousta sportovců je na tom mnohem hůř. A mně zatím v kariéře zranění paradoxně pomáhají.

Máte se na co těšit!

První speciál Finmagu je věnovaný sportu a vychází už příští týden. Na stáncích ho najdete od 15. února.

Jak to?

Klíčové bylo první zranění kolene. Když jsem si ho urvala, bylo mi osmnáct. Ležela jsem doma, mohla jsem v klidu odmaturovat, a hlavně jsem si uvědomila, že jestli chci jezdit na nejvyšší úrovni, budu muset změnit přístup. Pochopila jsem, že bez speciálního tréninku, dřiny v posilovně a mnoha dalších nepříjemných věcí to nepůjde. Dřív jsem nic navíc nedělala, protože mě bavilo jenom ježdění na svahu. Od té doby využívám každou nucenou pauzu k tomu, abych si všechno srovnala v hlavě a podívala se na věci z nadhledu.

Většina sportovců by měla deprese…

Samozřejmě, že jsem z toho taky špatná. Nejhorší je, když musím ležet a nemůžu nic dělat. Ale daří se mi to zvládat. Už pět let spolupracuju s mentálním koučem Milanem Moravcem. Byl to nápad trenérů. Mně se to nejdřív nelíbilo, říkala jsem si, že nic takového nepotřebuju. Milan je ale super člověk, probíráme spolu spoustu věcí, které se týkají i normálního života. Ono by to asi jinak nešlo. U sportovců je to prostě propojené. Je vtipné, že hlavním důvodem první schůzky bylo, abych se dokázala vyrovnat s případným zraněním. A dva měsíce potom jsem si utrhla koleno. Pak už jsme řešili, jak se po zranění nebát a vrátit se ještě silnější. Později jsme hodně rozebírali situaci po olympiádě – jak zvládat úspěch a celý ten kolotoč kolem.

Na prkně i na bedně

Už jste si zvykla na zájem veřejnosti a médií? Pár týdnů po olympiádě jste vypadala dost zaskočeně, možná i trochu otráveně.

Postupně jsem si zvykla, že mě lidi poznávají na ulici, že se se mnou chtějí vyfotit nebo podepsat. Ale je fakt, že toho na mě jednu dobu bylo moc. Chvílemi jsem si dokonce říkala, jestli ta zlatá medaile nebyla chyba. Na olympiádu jsem nejela, abych byla slavná, ale abych vyhrála závod. Teď už jsem se smířila s tím, že musím fungovat na víc úrovních než jenom té sportovní. Mám super zaměstnání a taky můžu hodně cestovat a poznávat zajímavé lidi. Někdy je to ale stejně těžké. Řeším jiné problémy než moji vrstevníci a spolužáci ze školy. Jsem navíc hroznej zevl. Nebaví mě plánovat a zabývat se milionem dalších věcí – a teď mi nic jiného nezbývá. Musím být prostě dospělá. (smích)

V jednom z rozhovorů jste říkala, že slávu po olympiádě berete jako daň za to, že můžete popularizovat svůj sport. Daří se?

Samozřejmě to nikdy nebude fotbal. Ale před olympiádou jsme měli jednou ročně mistrovství republiky, kam přijelo třicet lidí. V téhle sezóně už pořádáme i série dětských závodů. Na každém z nich je kolem sto třiceti dětí. Něco takového bylo dřív nemyslitelné. Po olympiádě vzniklo hned několik snowboardcrossových klubů a každý z nich má dvacet až třicet dětí.

Snowboardové disciplíny spadají pod Svaz lyžařů. V minulosti jste několikrát naznačila, že od svazu necítíte dostatečnou podporu. Proč?

Máte pravdu. Snowboarding je jen jeden úsek pod Svazem lyžařů a v jeho čele jsou většinou lyžařští funkcionáři. Ti rozhodují o tom, jaké úseky budou mít největší podporu, ať už finanční, nebo organizační. A lyžařské disciplíny jsou na tom samozřejmě nejlíp. Výsledkově je ale paradoxně nejúspěšnější snowboarding – daří se mně, Ester Ledecké a Šárce Pančochové. Snažíme se pro své sporty vydobýt lepší pozici. Doufám, že se to časem podaří.

Například biatlon má svůj vlastní svaz. Nebylo by to řešení i pro snowboarding?

Uvažovali jsme o tom. Není to ale jednoduchý proces, všechno by se muselo vyřídit na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. A hlavně by bylo potřeba mnohem víc klubů a aktivních funkcionářů. Biatlon to měl lehčí, protože vychází z klasického lyžování, je tady mnohem déle a taky ho dělá víc dětí. Náš sen je, že bychom jednou měli vlastní snowboardcrossový svaz. Ale to je hudba daleké budoucnosti.

Jak je to s finanční náročností snowboardcrossu, třeba právě ve srovnání s lyžováním?

Řekla bych, že se to od lyžování příliš neliší. Vrcholoví lyžaři, jako je například Ondra Bank, ale mají od svazu trochu jiné rozpočty než my. Můžou si dovolit odjet na měsíc do Chile nebo Argentiny a mít tam celý tým. Já jsem sice byla taky měsíc na Zélandu, ale jenom s trenéry, fyzioterapeutem a jednou juniorkou. A na co nestačí rozpočet od svazu, to musím doplatit z vlastních sponzorských peněz.

Jak dostat do snowboardcrossu víc peněz?

To je hrozně těžké. Alpští lyžaři mají pro sponzory mnohem větší hodnotu. Stačí se podívat, kolik lidí lyžuje. Velké lyžařské značky se pak předhánějí s reklamou a sponzorováním nejlepších závodníků. Já mám snowboard od firmy, která ročně vyrobí pět set prken, jaká si kupují jen snowboardcrossaři. Když mi dají snowboardy zadarmo, je to pro ně maximum.

Podobné je to s příjmy z televizních práv. Fotbalisti mají nejvyšší platy, protože se na ně dívá nejvíc lidí. Atraktivní jsou i přenosová práva na alpské lyžování, které má ve spoustě zemí obrovskou tradici. U snowboardcrossu je to jiné, nikde nemáme velkou základnu. Každý sice říká, jak jsme atraktivní sport, ale ve skutečnosti nás tolik lidí nesleduje.

Malé sporty to asi budou mít vždycky těžké. Když se mluvilo o hale pro rychlobruslaře, často zaznělo, proč stavět stadion za miliardu a půl jen pro Martinu Sáblíkovou…

Podpora snowboardcrossu by nebyla tak náročná. Tréninková trať jde postavit na sněhu v klasickém skiareálu i takovým způsobem, aby ji mohli využívat všichni návštěvníci, nejenom reprezentace. Její výstavba a údržba přitom vyjde maximálně na dva miliony ročně.

Za zlatou medaili v Soči jste od Českého olympijského výboru dostala jeden a půl milionu korun. Jak jste s nimi naložila?

Šlo to zpátky do sportu. Milion a půl není bohužel ve snowboardcrossu tolik. Něco jsem dala trenérům, protože i oni jsou samozřejmě odměňováni podle mých výsledků. Zbytek padnul v další sezóně. Třeba X Games mi nikdo nehradí a ty jsem platila za tým čtyř lidí. A zrovna Aspen není úplně nejlevnější destinace.

Jste spíš spořivý typ, nebo se u vás naopak peníze moc dlouho neohřejí?

Peníze moc neřeším. Ale neutrácím za kraviny. Když mám zrovna víc, tak si rozhodně neběžím koupit Ferrari nebo luxusní kabelku. Radši investuju do zážitků než do věcí, které nezbytně nepotřebuju. Takže něco utratím za cestování a taky za jídlo a restaurace, ale to mě rozhodně nemrzí. Kromě závodů nemám velké výdaje. Platím minimální nájem v ubytovně Dukly v Praze. Ono se tomu sice říká ubytovna, ale je to super bydlení, kde žije hned několik reprezentantů různých sportů.

Dalo by se snowboardingem zajistit na celý život?

Snowboardcrossem ani náhodou. I kdybych ještě závodila dlouhá léta a všechno vyhrávala, tak se určitě nedostanu do stadia, že bych do konce života nemusela hnout prstem. Nejsem Tiger Woods nebo Maria Šarapovová.

Za minulou sezónu jste si na odměnách ze závodů vyjezdila osm set tisíc korun. Když se podíváme na příjmy tenistek, klidně i z druhé nebo třetí světové desítky, jsou na tom nesrovnatelně líp. Nemrzí vás to?

Snowboardcross nedělám pro peníze. Je to sport, který mě neuvěřitelně baví, takže jsem spokojená. Byla by hloupost vybírat si sport podle toho, jaké jsou v něm příjmy. A nikdo to asi ani nedělá.

Děti, které se sportem začínají, určitě ne. Pro rodiče je to ale už jiná písnička…

To máte pravdu. Snowboarding je v pohodě i díky tomu, že v něm chybí tyhle syndromy ambiciózních rodičů. Ve fotbale, tenise nebo lyžování je to jinak. Rodiče se snaží tlačit svoje děti, i když je to nebaví, zbytečně je stresují, berou to hrozně vážně.

Jak moc si musíte hlídat životosprávu?

Alkohol nemusím řešit vůbec, protože skoro nepiju. Nijak mi to nechutná. Občas si dám drink, ale rozhodně nepotřebuju chodit pravidelně na pivo. S jídelníčkem je to už horší, ten musím hlídat. Počítám kalorie, vážím si potraviny, ale už to mám naštěstí zažité, takže neztrácím tolik času. Obecně ráda jím i vařím. Jsem zastánce kvalitního stravování. Radši si připlatím za dobré suroviny. Ráda si na vaření udělám čas. Všechno si v klidu připravím, pak mám z jídla mnohem větší radost, než kdybych se narychlo ládovala nějakým polotovarem.

Šla byste do reklamní spolupráce s některým z velkých fastfoodových řetězců?

Nešla. Zdravé a poctivé stravování je hrozně důležité. A hrát si, že zrovna tenhle fastfoodový hamburger, na který dělám reklamu, je zdravější? To by mi nesedělo. Prostě bych tomu sama nevěřila. Mnohem radši bych byla, kdyby se v obchodních centrech a na benzinkách rozrostla nabídka kvalitnějších potravin a zdravějších řetězců. A jde to, stačí se podívat třeba do Německa.

A jak si tedy vybíráte reklamní partnery?

Mám na to agenturu Snow Nomads. Ta se mi stará o marketing i veškeré sportovní zázemí. Když přijde potenciální sponzor, tak mi kluci dají doporučení, jestli do toho mám jít, nebo ne. Jestliže dělám nějakou reklamu, snažím se, aby dávala smysl a aby v ní byla i část mého příběhu. A samozřejmě chci, aby to bylo aspoň trochu zábavné. Nikoho nebaví fotit nebo natáčet čtyři hodiny v kuse, teda sportovce určitě ne, takže se vždycky snažím si to nějak zpestřit.

Jakou reklamu byste nikdy nedělala?

Pro firmu, s jejíž filozofií bych zásadně nesouhlasila. A určitě bych nechtěla být spojovaná s žádnou politickou stranou. Politiku skoro nesleduju a nechci ovlivňovat voliče jen kvůli tomu, že mi někdo dá pár milionů.

A co třeba hazardní společnosti? Narážím tím i na to, že někteří sportovci kritizují vyšší zdanění a regulaci hazardu, protože tím jejich odvětví přijde o peníze…

Sázkové kanceláře mi tolik nevadí a myslím, že se na ně dá udělat i normální reklama. Když měla Sazka reklamu s Jágrem, bylo to v pohodě. Něco jiného jsou hrací automaty. Ale je pravda, že i na sázení může být člověk závislý. Pokud by se peníze pro sport místo z hazardního byznysu podařilo sehnat někde jinde, bylo by to super. Problém je ale často v tom, že finance míří do sportu přes deset různých institucí a každá z nich si část nechá pro sebe za to, že podepsala dva papíry.

Kdy jste snowboardcross začala brát jako práci na plný úvazek?

Těžko říct. To jste mě zaskočil. Možná nějaký čas před olympiádou. Když to tedy beru tak, že se profesionální sportovec musí sám uživit. Největší zlom přišel v době, kdy jsem absolvovala první sezónu ve Světovém poháru. Bylo mi sotva osmnáct, najednou jsem pořádně nebyla doma ani ve škole. Půl roku jsem cestovala po závodech. A taky jsem si vydělala nějaké peníze navíc, takže jsem mohla jet na dovolenou na Bali. Jako profík jsem se ale začala cítit až po olympiádě.

Měla jste za tu dobu nějaké krizové období?

Velkou krizi jsem měla minulou sezónu. Byla jsem unavená a najednou mě ježdění přestalo bavit. Nejsem typ, který by závodil jen pro výsledky. Nevěděla jsem, co si s tím mám počít. Sotva jsem přišla na trať, už jsem přemýšlela o tom, co budu dělat po tréninku. V takovém stavu budete těžko jezdit dobře, navíc se zvyšuje riziko, že ztratíte koncentraci a zbytečně se zraníte.

Mentální kouč vám nepomohl?

Právě, že ano. Domluvili jsme se, že radši předčasně ukončím sezónu. Dala jsem dva důležité závody, mistrovství světa a X Games, a pak jsem to zabalila. Odpočívala jsem, jezdila jsem pomáhat trénovat na dětské kempy. To mi hrozně pomohlo. Děti mi zase ukázaly čistou radost z ježdění. Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Delší pauza mi bodla a tuhle sezónu jsem si zase užila.

Když se podíváme na vaše výsledky z právě skončené sezóny, tak vám ve Světovém poháru i na prestižních X Games jen těsně unikl triumf. Nemrzí vás to?

Na X Games jsem už jednou druhá byla a letos jsem chtěla vážně vyhrát. Dojela jsem první v kvalifikaci a i ve finále jsem celou dobu vedla. Pak jsem udělala blbou chybu a skončila o pár cenťáků druhá. Nebudu předstírat, že mě to neštvalo. Zpětně si samozřejmě říkám, že to byl dobrý závod a super umístění. Byla bych ale alibistka, kdybych loni skončila druhá, a teď říkala, že do desátého místa to bude úspěch. A rozhodně to neznamená, že nemám pokoru. Jen zkrátka vždycky jedu s tím, že chci vyhrát.

Ve svěťáku to pak bylo úplně něco jiného. I když mi první flek uniknul taky jen o kousek, byla jsem hned spokojená. Skoro celou sezónu jsem se totiž strachovala, jestli rameno vydrží, nebo ne. S profesorem Pavlem Kolářem jsme se domluvili, že pokud mi to zase vypadne, hned končím a jdu na operaci. Nakonec to byla super sezóna, za kterou musím být vděčná.

Za rok vás kromě Světového poháru a X Games čeká i mistrovství světa. Kdybyste mohla vyhrát jen jednu z těchto soutěží, která by to byla?

Kdybych si fakt musela vybrat, tak asi svěťák. Konkurence je totiž mnohem větší než před dvěma lety. A hlavně, Světový pohár se jede celou sezónu, není to jen jeden závod. Má to pro mě větší váhu. Ale já výsledky moc neřeším. Když se cítím dobře a baví mě ježdění, přijdou samy. Třeba se to hezky sejde a vyhraju všechno. (smích)

Vaši trenéři Marek Jelínek a Jakub Flejšar tvrdí, že když máte formu, tak vůbec nezáleží na soupeřkách a jde jen o to, jestli uděláte chybu, nebo ne. Jak to vidíte vy?

Pořád mi opakují, že jsem nejlepší na světě a že bojuju jen sama se sebou. A je pravda, že když jedu podle jejich představ, je z toho vždycky super umístění. Ale samozřejmě jde i o soupeřky. Konkurence je větší než dřív, kdy jsem si mohla dovolit víc chybovat. Jsem obecně technický jezdec, takže mám ráda obtížnější tratě, kde je víc příležitostí ostatním ujet.

Eva Samková

Narodila se v roce 1993 ve Vrchlabí. Už od mala se věnovala lyžování a řadě dalších sportů. Nakonec skončila u snowboardingu, nejdříve freestylového, ale po zlomeninách nohy a ruky přešla na snowboardcross. V letech 2010, 2011 a 2013 vyhrála mistrovství světa juniorů. O rok později triumfovala na zimní olympiádě v Soči. V roce 2016 skončila druhá na X Games v Aspenu i v celkovém pořadí Světového poháru, který o rok později celý vyhrála.

Řídí se heslem Nebul a makej.

Nemáte strach, že na vás bude před příští olympiádou moc velký tlak? Většina lidí od vás bude zase čekat zlatou medaili…

Už v Soči jsem byla jedna z favoritek, jen to moc lidí nevědělo. Ale je pravda, že na další olympiádě to bude psychicky mnohem náročnější. Musím si prostě věřit. A když se mi to nepovede, tak budu samozřejmě naštvaná, ale svět se nezboří. Jezdím kvůli sobě, a ne kvůli ostatním.

Fanoušci jdou někdy z extrému do extrému – úspěšné reprezentanty glorifikují a neúspěšné totálně zatracují. Jak se na to díváte vy?

Něco na tom bude. Kdyby sportovec po prohře četl komentáře na internetu, tak je to skoro na mašli. Ale tohle nemá cenu sledovat, anonymně umí kritizovat každý. Ve sportu je navíc jednoduché být vlastenec. Člověk totiž nemusí zvednout zadek z gauče. Když má ale něco změnit ve svém okolí, jít k volbám, podepsat petici nebo vyjádřit podporu nějakému prospěšnému projektu, už je to mnohem těžší.

Jak moc by se podle vás měli sportovci angažovat ve společnosti?

Dřív jsem si myslela, že čím míň, tím líp. Změnila jsem ale názor. Říká se, že sportovci by měli být vzorem pro děti. Pro někoho je to možná klišé, já tomu ale věřím. Jenom na sociálních sítích nás sledují desetitisíce lidí. Když se někde hloupě vyjádříte, má to zkrátka dopad. A je na každém z nás, jak s tím naložíme.

Líbil se vám článek

+11
Ne
Ano

Vložit komentář

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK