„Vy ještě čtete? Pošetilci. Vždyť akční nabídka je v plném proudu. A množství zlevněného zboží omezené! V žádném případě neztrácejte cenné sekundy dumáním nad obsahem tohoto článku. Ke košíkům připravit. Tři, dva, jedna… stáááárt!“ Právě těmito slovy končí nadčasový text Petry Dlouhé Proč Češi milují své tyrany a nakupují v Lidlu?, který jsme na našich stránkách „otiskli“ v květnu loňského roku. Rád bych dnes navázal přesně tam, kde Petra skončila. Proto si prosím pusťte následující video (pozor reportáž spatřená na webu tn.cz obsahuje hrubou mluvu, násilí na nákupním vozíku a je silně tendenční, přesto o něčem vypovídá):
Když jsem video dával před dvěma dny na facebookovou stránku našeho dalšího webu Finmag, zeptal jsem se čtenářů, o čem že reportáž vlastně vypovídá. Na první pohled mi přišlo, že především starší část české populace něčím trpí, sám jsem si ale nedokázal odpovědět na to, čím. Odpovědi, které jsem dostal, ale vyvolaly jen další otázky:
- Jsou na tom čeští důchodci materiálně opravdu tak špatně, že pro stokorunovou úsporu na šesti lahvích oleje stráví celé dopoledne cestou do supermarketu, čekáním na košík, čekáním, než na ně vyjde řada u palety s S-Budget rostlinným olejem, čekáním ve frontě na zaplacení a cestou ze supermarketu s rukama vytahanýma od igelitek?
- Nebo je to jen o spořivosti – důchodci nějaké peníze mají, ale lov o polovinu zlevněného zboží je pro ně sportem, který jim zvedá hladinu adrenalinu (Vyjde na mě? Nerozeberou mi to ostatní?) a následně, pokud vše klapne, vyplavuje do těla hormony štěstí.
- Nepřevrátil se nám náš hodnotový žebříček, když jsme pro pár korun úspory ochotni obětovat naši lidskou důstojnost?
A pak mě napadla ještě jedna možnost, která by se dala uvést asi takhle:
- Mirko, dneska jsem ve Špáru sehnala fajnovej olej za polovičku. Vzala jsem si šest lahví, ale víš, že smažený moc nemusím a péct jsem přestala, protože už nejezdíte na chatu. Vim, že toho máš v práci hodně, ale nechceš se pro pár lahví stavit?
Čeští důchodci zkrátka nemají co dělat. A to je vina náš všech. Nevím, kdy přesně k tomu došlo, jestli už za socialismu, nebo až s porevolučními změnami, ale rezignovali jsme a dnes nevíme, jak starší generaci zapojit do dění kolem nás. Lidé, kteří vystupují ve videu, přitom očividně mají sil na rozdávání. Tak proč je nevyužít, i když už děti odrostly a není třeba hlídat?
Když jsem byl před měsícem v Londýně na olympiádě, bylo mezi dobrovolníky neuvěřitelné množství seniorů. Ukazovali, vysvětlovali, navigovali, pomáhali a bavili se. Zatímco my nadáváme na otřesné podmínky v léčebnách dlouhodobě nemocných, jinde ve světě zase starší lidé běžně pečují o ty ještě starší, kteří už se o sebe postarat nedokážou, organizují církevní a komunitní aktivity, nebo pomáhají při charitativních sbírkách (Zažili jste někdy u nás, že by vás na ulici s žádostí o příspěvek na tu či onu sbírku oslovil někdo starší třiceti let? Já ne). A co soukromé manufaktury, kde by se důchodci scházeli, vyráběli drobnosti a bavili se? V Česku starší generaci pravidelně potkávám snad jen v šatnách divadel a v galeriích, kde přísně se tvářící dámy dohlížejí na ticho a zákaz focení. Takových míst je ale málo a seniorů čím dál víc. A my „produktivní“ máme důležitější věci na práci. Důchodcům tak zatím zůstávají jen osmisměrky, televize, letáky z Lidlu, Intersparu nebo Kauflandu a jednou týdně povinný telefonát od dětí, jestli ještě žijí, který skončí hádkou, protože mladí opravdu nechtějí olej za patnáct korun, když teď přece všichni doporučují ten olivový extra panenský.
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno