Kořeny zahradníka

Jan Hamerský | 9. 3. 2019

V zahradničení, říká Petr Pacák, je teď trend vracet se ke kořenům. O jeho vlastních kořenech, o kořenech rodinného podniku a o tom, jaké plody dneska sklízí v prodejní zahradě Trees v Červeném Kostelci.

Kořeny zahradníka

Červený Kostelec známý z Devatera pohádek leží v půli cesty mezi rodnými Malými Svatoňovicemi Karla Čapka a Hronovem, kde se narodil jeho bratr Josef. Karel psal, Josef maloval a oba nadšeně zahradničili. V Kostelci také roku 1921 otevřel Bohumil Procházka zahradnictví – viz úvodní fotku. Před osmi lety ho – stejně jako o pár let dřív zahradu vily bratří Čapků na pražských Vinohradech – obnovil jeho pravnuk Petr Pacák.

Na vaší vizitce jsem si všiml obrázku ze Zahradníkova roku od Karla Čapka. Jaký byl podle vás Čapek zahradník?

Jak sám říkal: „Ke vzniku zaníceného zahradníka je potřeba malé záděry.“ Oba Čapci byli zahradníci zapálení. Josef byl krajinář a miloval divokou přírodu a Karel skalničkář. Je to vidět na jejich dvouvile ve Vinohradech. Přesně polovina zahrady, která patřila Josefovi, byla divoká, přírodní, a Karlova taková alpinka.

Petr Pacák

Petr Pacák

Narodil se roku 1976 v Trutnově. Absolvoval zahradnickou školu v Kopidlně a působil několik let v dendrologické zahradě v Průhonicích. Pak založil vlastní firmu a začal zakládat zahrady a městskou zeleň po celé republice. Jeho Trees v roce 2004 otevřel první zahradnictví v Černém Vole. O sedm let později pak znovuotevřel rodinné zahradnictví v Červeném Kostelci, které roku 1921 zakládal jeho pradědeček Bohumil Procházka. Zahradnictví a kavárna Trees se staly živým kulturním centrem. Pravidelně se tu pořádají koncerty současné hudby, tradiční i netradiční zahradnické a výtvarné výstavy, workshopy pro dospělé i děti, přednášky nebo projekce.

Radili se s někým?

Určitě. Oba byli členy Dendrologické společnosti. Jejím předsedou byl František Zeman, se kterým udržovali dobré vztahy. Zachovala se docela početná korespondence, ve které s ním konzultovali rostliny na svoji zahradu. Zahradník Josef Mišák sice pořídil skici, ale ty se nedochovaly. Při rekonstrukci jsme vycházeli hlavně z korespondence.

Teď myslíte areál Trees Červeném Kostelci?

Ne, myslím pražské zahrady bratří Čapků. Měli jsme tu možnost, protože jsme se přátelili s paní Soňou Scheinpflugovou, vzdálenou příbuznou Karla Čapka. A vlastně nevím, jestli se tomu dá říct rekonstrukce – spíš obměna.

Jak jste tedy přistupovali k obnově té zahrady?

Oslovil jsem kamaráda Zdeňka Kiesenbauera, který šéfuje Dendrologické zahradě v Průhonicích. Právě on hledal v archivech korespondenci. Samozřejmě nám nějakou ze svého soukromého archivu poskytla taky Soňa Scheinpflugová. Z těch kusých informací jsme čerpali představu, jak ta zahrada vznikala, a podle toho k ní přistupovali.

Zásadní bylo i to, že jsme věděli, jak Karel Čapek vždycky mluvil o tom, že zahrada by měla sloužit hlavně nynějším uživatelům. Nechtěli jsme ji zakonzervovat ve stavu z 30. let, ale uzpůsobit to provozu, který tam je teď.

V čem jste museli zahradu „aktualizovat“?

Spíš v jednotlivých detailech. Některá místa se používala jinak než v té době.

A co vaše zahrada Kostelci? Kořeny vašeho zahradnictví sahají až do první republiky. Jak se podařilo, že zůstala v rukou rodiny i přes dobu komunismu?

Praděda vybudoval zahradnictví na zelené louce v roce 1921. Za dva roky budeme mít sto let výročí – ale šedesát let zahradnictví nefungovalo. Za komunismu samozřejmě bylo vyvlastněné. Chvíli ho komunální podnik provozoval. A pak ho zahradníci z ostatních komunálních zahradnictví v podstatě rozkradli. Po revoluci nám trosky toho majetku vrátili a pak dlouho ležely ladem. Až když mě otec přestal přemlouvat, abych to zrekonstruoval, začalo mě to víc inspirovat – a to byl ten impulz.

Táta

„Až když mě otec přestal přemlouvat, abych to zrekonstruoval, začalo mě to víc inspirovat – a to byl ten impulz.“

Budovu zahradnictví očividně navrhl akademický architekt, je v ní výborná kavárna, občas koncerty. Jak tohle všechno do sebe zapadá?

Jak říkají naši zákazníci: „Velmi dobře.“ Jsme za to rádi. Až provoz ukázal, jak ty věci pospolu budou fungovat, i když nějak jsme s nimi počítali dopředu. Znovu jsme otevírali zahradnictví. Věděli jsme, že bude fajn mít možnost si sednout a dát kávu, když hosti budou chodit mezi rostlinami. A protože jsem žil dvacet let v Praze, chodil na muziku a měl pocit, že se vracím na konec světa, kde nic není (to se ukázalo jako zbytečná obava), postavil jsem dřevěné pódium, že si muziku dovezu. A protože jsem měl kamarády a známé, kteří ji dělali, pozval jsem si je první a pak se to nabalovalo.

S kavárnou to bylo podobně. Nejdřív jsme měli čtyři stolečky po dvou místech a pak jsme museli z dnešního prostoru kavárny, který byl původně zamýšlený jako prodejna hnojiv a herbicidů, vyvážet regály. Naštěstí jsem je měl prozřetelně na kolečkách. Postupně jsme kavárnu rozšiřovali. Samozřejmě jsme měli úmysl udělat venkovní zahradní kavárnu, což je v létě, když je pěkný počasí, využívané nejvíc. A na to jsme navázali prostorem pro děti.

Trees

Můžete si věci na zahradu nakoupit v obchoďáku. Nebo můžete vyzkoušet prodejní zahradu. Trees mají hned dvě – v Černém Vole nedaleko Prahy a v Červeném Kostelci ve východních Čechách. Rostliny vidíte zapojené do zahrady, ne jako izolované kusy na polici – a tak si je snáz představíte u sebe doma. Radou přispějou zahradníci, a když to vidíte na větší projekt, můžete si domluvit zahradního architekta.

 A každé místo má svoje speciality: v Červeném Kostelci na zahradu navazuje zahradní kavárna a dělají se tu koncerty, v Černém Vole mají sádky na pstruhy a kapry, které si můžete odvézt, a pořádají tady workshopy, výstavy a přednášky.

Takže cílem bylo nabídnout zážitek, který nemůže nabídnout nikdo jiný?

Asi jsem o tom nepřemýšlel úplně takhle, všechno mi to prostě bylo blízké. Kavárna, muzika i zahradničina.

Jak jste vybíral architekta?

Na základě předešlých zkušeností. Naše hlavní činnost je realizace zahrad. Pavlu Šmelhausovi jsme jich dělali pár pro jeho zákazníky. Pavel se specializuje na nízkoenergetické stavby, což nám bylo sympatické, a já jsem chtěl citlivou stavbu, která bude respektovat, jak to tady vypadalo. Dispozice se příliš nezměnily. Zároveň mám rád moderní architekturu. Zabalit ji do zeleně byl úkol pro mě a Zdeňka Kiesenbauera, ten mi s tím hodně pomohl. Dlouhá léta jsem měl čas přemýšlet, jak by to mohlo vypadat, a spolu s Pavlem Šmelhausem se to tvořilo. Měli jsme na to čas, což bylo fajn.

Říkal jste, že jste sám oslovoval hudebníky. Změnilo se v tomhle ohledu něco? Máte někoho vyčleněného na dramaturgii, nebo je to pořád ve vaší režii?

Pořád v mé režii a chtělo by se mi říct bohužel. S mojí vytížeností to není úplně jednoduché. Pak to trochu šiju horkou jehlou. Byl bych rád, kdyby se toho chopil někdo, kdo má čas, a dělal to pořádně a poctivě. Pro příští sezónu se mi jeví jedno želízko v ohni…

Kromě koncertů pořádáte zahrádkářské výstavy s odborným výkladem. Když si představím svoje rodiče, těm by stačily sazenice a návod z internetu. Jaký je vůbec mezi místními zájem o tyhle kurzy?

Workshopy nejsou velké. Účastníků je od pěti do dvaceti podle toho, co je to za workshop. Většinou je máme obsazené. Občas nás některý překvapí mile, takže musíme udělat dva za sebou. Jako třeba loňský o řezání starých ovocných stromů.

Takže se dá říct, že zájem o zahradnictví je u lidí z Prahy nebo větších měst a Červenokostelečáků vyrovnaný?

Kulturu a workshopy děláme převážně v Červeném Kostelci, kde na to máme větší zázemí. V Černém Vole, respektive v Praze, ze které je to deset minut, spíš dělají kolegové dílny pro děti, a tam ten zájem je veliký. Rodiče jsou rádi, když si můžou vyzkoušet pěstování nebo výsadbu.

Spíš jsem myslel, jestli za vámi nezajíždějí Pražáci sem do Kostelce.

To nejsem úplně schopný posoudit. Myslím, že k nám chodí hodně chalupářů. Možná že i na workshopy, ale spíš si myslím, že na ty chodí spíš místní lidi ze širšího okolí. Ale když kdysi Honza Budař v rámci své show dělal průzkum, odkud kdo je, byl jsem nemile překvapený, že tam bylo minimum Kostelečáků, a poměrně hodně lidí z Prahy.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

27 stran o vědě.

Kde je budoucnost vědy? V upirátěných článcích? Kam kráčejí robozvířata Boston Dynamics? Génius ze střední: Petr Štěpánek si vyrobil robotickou ruku, elektroencefalogram… Teď podniká s elektrolongboardy. A další.


Sinolog Martin Hála o Si Ťin-pchingovi: Čína je v jeho očích už na takové ekonomické úrovni a má k dispozici takové technologické prostředky, že může prosadit komunistické ideály, které nešlo naplnit za Mao Ce-tunga.


Hodně se teď mluví o vysychání krajiny. Jak zahradníci můžou co nejvíc snížit spotřebu vody a udržet ji co nejdéle v záhonech?

Snažíme se vysvětlit zákazníkům, že by vodu hlavně měli zadržovat a nenechat ji odtékat pryč do kanalizace. Dešťovou chytat ze střech domů do retenčních nádrží, ze kterých můžou zalívat. Když je půda příliš písčitá, je do ní dobré přimíchat jílový částice. Většinou je ale ten problém opačný. Obzvlášť v okolí Prahy jsou půdy těžké, jílovité. S propustností většinou problém není.

Podle vodohospodáře Jiřího Malíka jsou anglické trávníky naprostá zhouba pro schopnost půdy vázat vodu. Jak vy se stavíte k anglickým trávníkům.

(smích) To jsem ještě neřešil. Pro mě je trávník plocha s užitnou hodnotou. Jestli tam jsou sedmikrásky, pampelišky a někomu to vyhovuje, nechť to tak je. Když chce někdo precizní trávník, je potřeba ho častěji zalévat. Zhouba to může být ve chvíli, kdy nebudete mít dostatečný zdroj vody. Nezachytávat dešťovou, ale používat drahou městskou pitnou vodu. Mně se taky nelíbí, že splachujeme pitnou vodou. Bohužel hygienická pravidla to pořád ztěžují, zalévat dešťovou nebo studniční vodou a převádět ji do provozu. Třeba kavárny. Nepochodili jsme vůbec.

Proč mají takový problém s použitím dešťové vody?

Netuším. Možná je to zastaralé dogma. Nejčastěji argumentují tím, že se voda může v trubkách pomíchat a je to hygienické riziko. Myslím, že je to slabý argument. Leckde v soukromých domech už se to daří. I v těch provozech, i když mě od toho všichni zrazovali, že by s tím pak byla patálie a musel bych chodit často na rozbory.

Já poznám rozdíl jen mezi anglickou a francouzskou zahradou. Dá se dejme tomu poznat zahrada ze sedmdesátých let a ze začátku dvacátého století?

Určitě ano. Hodně záleží na architektech. Domy se dělají stále hranatější, prosklenější a zahrady na to navazují. Víc kvetoucích kytek, okrasných travin, listnatých dřevin víc než jehličnatých. Sedmdesátá a osmdesátá léta byly hodně jehličnatá a s panašovanými jalovci a tújemi. To zmizelo. Někteří zahradní architekti je používají, ale jinak se trend hodně posunul.

O módních trendech nebo trendech v aranžování květin se mluví v jednom kuse, ale jak je to v zahradnictví. Mají třeba zahradníci něco jako svá „zlatá šedesátá“?

Teď je trend vracet se ke kořenům; Biopřípravky, lidi hodně nakupují bylinky, užitkové rostliny a ovocné stromy. Zaplaťpanbůh, to mi přijde smysluplný. Když člověk víc pracuje s půdou, modeluje ho to.

Fotografie: Archiv Petra Pacáka a Trees.cz

Líbil se vám článek

+12
Ne
Ano

Vložit komentář

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK