Urbex. Zachytit okamžik před koncem, najít krásu v chátrání

Petra Dlouhá | rubrika: Rozhovor | 7. 11. 2015 | 3 komentáře
Vydávají se do opuštěných budov a ruin, aby zachytili prchavý okamžik před zánikem. Dlouho byl urbex tajnou činností skupiny nadšenců. Dnes se stává vyhledávaným koníčkem. „Není to jen zábava, ale taky zodpovědnost. Za sebe, za lidi, které vezmete s sebou, a hlavně za místa, která navštívíte,“ říká urbexerka Katka Havlíková.
Urbex. Zachytit okamžik před koncem, najít krásu v chátrání

Urban exploration, krátce urbex, je průzkum všeho – většinou opuštěného – co vzniklo lidskou rukou. Příznivci této nebezpečné záliby nacházejí krásu v přirozeném chátrání. Vypravují se do opuštěných továren, nemocnic, zámků, dolů i vil, aby zaznamenali nevratný okamžik před koncem.

Zanech jen stopy, odnes jen fotky. Nevytvářej vstupy, nezveřejňuj lokace. Nepsaná pravidla urbexerů. Stavbám dávají přezdívky; falešnou identitou je chrání před ničením.

Katce Havlíkové urbex učaroval v devatenácti, čtyři roky nazpět. Na pulty právě přichází v pořadí druhá knížka, na které se podílí: Krása zániku. Vydává ji společně s urbexerem vystupujícím pod přezdívkou DiverZant.


Co k urbexu lidi přitahuje?

Někdo to dělá pro adrenalin, někdo má rád architekturu, jiní rádi fotí a krajinky je neuspokojí – urbex nabízí různé úhly. Časem se urbexu chytli i lidé, kteří k němu nemají vztah. Je zrovna v kurzu, jako je moderní běhat nebo vařit. A můžou se zviditelnit.

Kolik je u nás urbexerů?

Aktivních tak tři sta. Dřív nás bylo pár, všichni se znali, trávili spolu čas, sdíleli informace. To už nejde, komunita je rozhádaná. Urbexových stránek je snad padesát, fotky sdílejí všichni, soutěží.

V knížce Opuštěná místa píšeš: Opuštěné stavby si žijí svým vlastním životem, který se člověk naučí chápat až postupem času. Nejdřív mu přijde ošklivý, pak tajemný a děsivý, lákavý. A nakonec si ho zamiluje. Když dospěje až sem, stane se urbex jeho drogou. Pro tebe se drogou stal?

Když se něčemu věnuješ, chceš pořád poznat víc, vidět víc. Je to stejné, jako když někdo začne držet dietu. Byla doba, kdy jsem veškerý volný čas věnovala urbexu. Pak jsem najednou došla do bodu, kdy jsem byla urbexem přesycená. Dojeli jsme do Polska na zámek, bylo tam nádherné modré točité schodiště [k vidění ve fotogalerii – pozn.red.]. A mě to nebavilo. Od té doby je to v mezích normálu. Jednou, dvakrát za měsíc někam vyjedu.

Za sladkou vůní rozkladu

Původně byl urbex skrytou činností uzavřených skupin…

Ze začátku to bylo dekadentní hnutí, o rozpadu psali, rozkladem žili. Inspirovalo to spoustu umělců. Vznikaly různé kluby. Jedním z „guru“ urbexu je kanaďan Jeff Chapman, známý jako Ninjalicious, který napsal knihu Acces All Areas. Koncem devadesátých let se začalo na urbex poukazovat víc veřejně. Lidi mají rádi nebezpečné věci, což urbex je…

Řady urbexerů se hodně rozrostly. Už to není úplně osobní a intimní záležitost.

Stal se z toho mainstream. I mezi nováčky jsou lidi s opravdovým zájmem. Ale většina jsou děcka, jak jim říkáme, znudění mladí, kteří nevědí coby, tak lezou do starých baráků, protože je to dobrodružství, ale ve skutečnosti je to nezajímá.

Anketa

Když vidíte opuštěný dům...

Jaký přesah má urbex pro tebe – kromě prožitku, vyplnění volného času?

Pro mě je nejdůležitější psaní, pro které je urbex hodně inspirující. Nebýt toho, že o urbexu píšu, hledám informace o opuštěných místech, jejich příběhy, už možná urbex nedělám. Focení je super, ale nejsem fotograf.

Hodně urbexerů mluví o zachycení prchavosti okamžiku.

Zachycení toho momentu je hezký. Občas vyfotíme něco, co je za týden jinak. Opuštěná a chátrající místa jsou celkově úžasným ekvivalentem ke všemu načančanému a uspořádanému, co mají lidé rádi.

Jde čistě o dokumentaci? Nebo máš touhu věci měnit – ovlivnit vývoj chátrajícího místa, zachránit ho?

Upozornili jsme třeba na kostel v Lukové, kde se věci daly do pohybu. Hlavně je to ale zásluha výstavy Jakuba Hadravy [Interiér kostela zdobí figuríny překryté prostěradly a krajkami zalité sádrou. Připomínají duše věřících, kteří zůstali kostelu věrní i v nejtěžších časech. Sbírka z dobrovolného vstupného bude použita na opravy – pozn. red.] a místního správce. Jinak já osobně nejsem pro to, aby se místa zachraňovala, je to jejich úděl; pokud si chátrání nevšimne majitel nebo nějaké sdružení, co zmůžu? Přišla jsem si stavbu jen prohlédnout a vyfotit. I když je to kolikrát smutné.

Zájem o architekturu a umění pro tebe hraje roli?

Vždycky jsem měla ráda dějepis. Zajímá mě hlavně pozadí, historie a příběhy budov. V tom je pro mě největší síla. Ale jezdím na urbex s lidmi, kteří milují architekturu, takže se dozvídám spoustu věcí, kterých bych si ani nevšimla. Dneska když postaví fabriku, je to fabrika. Dřív byla ukázkou továrníkova bohatství.

Jaký je vlastně vztah urbexera k chátrání? Kdyby nebylo chátrání, není urbex. Ale máte ho rádi jen do určité míry…

Když už je z budovy úplná ruina, není moc k focení. Ale asi narážíš na vandaly a ničení. Chátrání je skvělé, ale jakmile do něj zasáhne lidská ruka, už není přirozené. Není projevem času, ale lidské blbosti.

Přirozené chátrání je hodnota? Že věci chátrají… To je dobře?

Líbí se mi příměr jednoho kolegy urbexera: v některých kulturách považují za krásné až staré lidi, protože mají prožitky. Stejné je to se starými domy. Nové jsou hezké. Ale až starý rozbitý dům s vrstvou prachu je krásný, protože za sebou má historii. Je to poslední okamžik, než zanikne. Nikdy se nebude opakovat. Když se narodí člověk, není zajímavý. Možná je roztomilý. Ale zajímavý je, až když něco prožije.

Urbex má nepsané etické zásady: odnes jen fotky, zanech jen stopy, nevytvářej vstupy… Dodržují se?

Neznám urbexera, který by se někam vloupal nebo vniknul násilím. Ale fotky se samozřejmě aranžují, věci se přenášejí, aby to vypadalo líp. Vím o pár lidech, kteří si z opuštěného domu něco odnesli. Třeba půllitr z hotelu, o kterém věděli, že půjde k zemi.

A ty?

Já fotky nearanžuju. Odnesla jsem si jeden z pohledů pohozených na podlaze hotelu. Jednu záložku ze štosu. A z pekárny jeden ze štítků na zboží. Jinak nic. Pořád ve mně převládá pocit, že to někomu patří. Když to vezmu, ukradnu mu to, i když se o dům nestará. Ale sama jsem na vážkách, asi bych za to nikoho nesoudila. Když vidím, jak se ta místa mění… Pokud si někdo něco odnese, aby to zachránil, má k tomu vztah nebo to odevzdá do muzea… Ale absolutně odmítám, když odnesenou věc člověk zpeněží, to mi připadá nechutný.

Jak vnímáš tu schizofrenii počínání: jakmile něco vyfotíš a zveřejníš, neseš kus zodpovědnosti za budoucnost toho místa…

To je silný a čím dál tím silnější. Ze začátku mi to nedocházelo. Samozřejmě nenapsala jsem k fotce, kde místo je, jak se jmenuje. Ale nedošlo mi, že podle fotek nebo informací, které uvedu, se dá stejně najít. Když se někam vrátím a vidím, že jsou třeba vysekaná lázeňská umyvadla ze stěn, říkám si, že by se urbex měl vrátit do čisté podoby, kdy to všichni dělali potají. Ale je blbost to říkat, když teď vydávám druhou knížku. Je to dilema. Člověk má kus zodpovědnosti za místo, které vyfotí.

Je důležitější něco vidět a zachytit pro sebe, nebo ukázat fotku světu?

Fotek zveřejňuju jen pár. Ukázat fotku mi zase takové potěšení nečiní. Jiná věc je psaní. Psát příběhy a historii těch míst je pro mě důležitější než fotky.

Nepožírá urbex v době internetu sám sebe?

Vlastně jo. Původní záměr byl místo nelegálně zdokumentovat, nechat, jak je, a udržet v tajnosti. Teď jdou urbexeři vlastně proti tomu, co vyznávají. Ale možná se časem vrátí k podstatě. Média se urbexem přesytí a zájem opadne.

Ale přesytí se sociální sítě?

To je pravda, to asi nejde. Pořád se budou objevovat noví příznivci. Lidé, kteří urbex sledují, se dají zahltit, ale internet pořád bude nacházet nové sledovače a lajkery. Možná se fakt urbex sežere sám.

Nemáš pocit marnosti?

Já už dneska nesleduju skoro žádnou urbex stránku, snad s výjimkou jedné. Dřív jsem sledovala všechny.

Není další fází urbexu, že se stane organizovanou zábavou pro turisty?

Je to asi zajímavý nápad na výdělek v cestovním ruchu. Nevím, jestli je to reálné. Jestli jo, tak já už urbex dělat nebudu.

Případů, kdy opuštěný dům zničí vandalové nebo ho po zveřejnění fotky vykradou, je hodně?

Je. Nakonec se to dotkne každého opuštěného místa, jakmile se o něm lidé dozvědí.

Urbex je nelegální. Každý dům má majitele. Jdeš dovnitř bez jeho vědomí. A pravděpodobně i proti jeho vůli. Rovnáš si to nějak v hlavě?

Není těžký se s tím srovnat, když se o to místo nestará a když nás nechytí…

Když něco ukradnu a nechytí mě, stejně jsem zloděj.

Ale já tam nic nekradu, neničím. Jdu se podívat dovnitř vstupem, který tam je. Vyfotím dům a nic tam neprovedu. Z druhé strany, je na svědomí vlastníka, že objekt nechá chátrat a nezabezpečí tak, abychom se dovnitř nedostali.

Kolik je opuštěných objektů, do kterých se nedostanete?

Dost. Jsou dny, kdy se dostaneme všude, a den, kdy se nedostaneme nikam, všechny vstupy jsou zavřené.

V opuštěné nemocnici v Německu vás chytila policie. Hrozila ti pokuta pět set eur, jak to dopadlo?

Přišlo nám vyrozumění od soudu v Hamburku, že nás prošetřili, ale evidentně jsme nic neudělali, záměr byl fotit, takže dobrý. Na dva roky jsme měli záznam v jejich rejstříku, teď v listopadu končí, takže budeme zase bez poskvrny.

Jakou roli pro tebe v urbexu hraje adrenalin?

Nedělám to kvůli přílivu endorfinů. Chci nadýchat tu zatuchlou atmosféru. Že by mě dostávalo do varu, že lezu přes plot, to ne. Vnikání do baráku mě nebaví. Začínám mít strach. Čím déle to člověk dělá, tím víc mu dochází, koho a co může potkat.

Z čeho máš strach?

Když přelézáme zeď, tak nahoru dobrý, dolů ne. Strach mám ze securiťáků, že na mě někdo pošle psa, že někde uvíznu a nebudu vědět, jak se dostat ven. Že vypnu racionální uvažování.

Jak velké je riziko, že člověk někam spadne nebo něco spadne na něj?

Je to nebezpečné, ale mám pud sebezáchovy – když vidím, že barák padá a je v háji, nepůjdu do něj. Nejsem sebevrah. Navíc to pojišťovna neproplatí, nemáme tam co dělat. Ve Francii jsem si o kovový plot propíchla nohu, v Polsku jsem si o plot roztrhla ruku, zachytla jsem se rukávem, ale to jsou drobnosti.

Které místo na tebe zapůsobilo nejvíc?

Švédské pohřebiště aut. Mám strašně ráda stará auta, z padesátých a šedesátých let. Tady jich je ohromné množství, na louce, v lese, prorůstá jimi tráva. To místo má genia loci.

A jeho příběh?

Norové dřív jezdili do Švédska pro ojetiny, podél hranice bylo několik autobazarů. Jenže pak našli ropu, jejich úroveň se zvedla a přestali pro stará auta jezdit. Autobazary krachovaly. Auta se svezla na jedno místo a zůstala tam. Majitelé veteránů z okolí tam dělají srazy. Přijedou krásnými nablýskanými veterány podívat se na jejich bratříčky a sestřičky, co neměli takové štěstí, chátrají, čekají, až se rozpadnou. Je to smutný, ale krásný [k vidění v galerii – pozn. red.].

Co nějaké místo, kde tě opravdu mrazilo?

V opuštěném mlýnu ve vesnici, ze které pocházím. Prolezla jsem ho od shora dolů. Jen dveře do hospodářské části nešly otevřít. Vyjdu ven a přes plot na mě volá paní: Jak to vevnitř vypadá? A já: Nic zvláštního. Snažila jsem se být nenápadná. A ona: Já jsem tady vyrostla, přijela jsem na hřbitov za tatínkem, má výročí. Vzala jsem ji dovnitř. Ptala se, jestli jsem byla v mlýnici. A já, že je za těmi zamčenými dveřmi. Vzala jsem za kliku a otevřela je. Přitom jsem se do nich předtím zapírala a ani se nehnuly. To byl silný zážitek. Byla tam kompletně zachovaná parní mlýnice s obrovskou parní mašinou, čtyři patra mlýnských strojů. Dneska už je v muzeu. Naštěstí.

A zážitek euforie?

Ve Francii jsme lezli za deště uhelnou šachtou do vily. Předtím jsme prošli ostružinami. Byli jsme potrhaní, obalení prachem. Ale uvnitř… Nádhera. Hala, kulatý ochoz, vikýř, viděli jsme až na oválné střešní okno, kterým vcházelo světlo [k vidění v galerii – pozn. red.] Několik mramorových koupelen, každá asi v hodnotě našeho baráku. Nádherný mahagonový sekretář, obrovské benátské zrcadlo. To mi vyrazilo dech. Vila ale doplatila na to, že se stala hodně navštěvovanou. Třímetrovým zrcadlem někdo prohodil šuplík. Pochybuji, že urbexeři. Francouzští urbexeři tam pak uklízeli. Na zasklení zrcadla prý vznikla sbírka.

Jak na tebe dolehne, když se něco takového stane?

Dost. Člověk navštíví místo, které ho tolik ohromí. A pak přijde nějaký idiot, který ho zničí. Člověk má pocit viny, že vůbec zveřejnil nějakou fotku.

Do Ztraceného světa bez rizika

Knížku Krása zániku, kterou Katka Havlíková připravila s DiverZantem, vydává právě v těchto dnech nakladatelství Paseka.

Nejradši máš příběhy – který je tvůj nejoblíbenější?

Příběh s tou paní u mlýna. Vyprávěla, jak za komunistů jejímu tatínkovi zakázali mlít mouku. Zřídili mu v mlýně sklad učebnic a chemických tabulek, balíky s nimi tam dodnes leží. Pořád chodil mlýnici pucovat a leštit. Nakonec na to umřel. Byl nešťastný, že nemůže dělat své řemeslo, byl mlynář srdcem. Ukázala mi i postel, kde umřel, to už moc příjemné nebylo.

Ale oblíbených příběhů mám víc. V nové knížce píšeme o sanatoriu. Zjistila jsem, že v něm působil doktor, kterému zakázali činnost, za druhé světové války odešel do Říčan, kousek od místa, kde bydlím, provozoval tam praxi jako plicní lékař a falšoval lidem záznamy, aby nemuseli na nucené práce.

Kolik času trávíš v archivech?

Někdy je to jednoduché, protože je příběh už známý. Ale jsou i neprobádaná místa. Občas strávím v archivu několik dní. Stalo se, že jsem přijela do archivu do Sušice a paní archivářka už mi spoustu materiálu vyhledala a nachystala, to bylo příjemné.

Opuštěná sanatoria a psychiatrické léčebny musí mít zvlášť silnou atmosféru.

Mají a často kvůli tomu trpí, protože přitahují lovce senzací a duchů. Ale samozřejmě jsou skvostná. V Itálii je takových sanatorií hodně, katolických. S křížky a klekátky. To je hodně silné.

Nemáš tam pocit úzkosti?

Kolikrát mám, ale to má člověk z hororů. (smích)


Fotky pocházejí z archivu Katky Havlíkové, autorem té titulní, na níž je Katka před opuštěným hotelem v Německu, je Oto Burger

Držíte se udržitelnosti?

Držíte se udržitelnosti?

Generali Česká pořádá soutěž SME EnterPRIZE, která oceňuje udržitelné podnikání. Přihlásit se můžete do 5. dubna.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+35
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 3 komentářů

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

Zjistěte tržní cenu nemovitosti i výši nájmu

Odborným garantem této služby je Quantum reality - realitní kancelář Praha

A tohle už jste četli?

Urbex: Na místech, která v průvodcích nenajdete

16. 1. 2016 | Katka Havlíková

Urbex: Na místech, která v průvodcích nenajdete

Konečně nacházíme vstup. Odmotáváme drátek, nahrazující kdysi nasazený zámek, a odtlačujeme od sebe mřížová vrátka tak, abychom dělali co možná nejméně hluku. Když už je škvíra tak... celý článek

Byznysplán: Pro čaj do země draka

20. 10. 2015 | Petra Dlouhá | 2 komentáře

Byznysplán: Pro čaj do země draka

Rok co rok se v době jarní sklizně vydává s batohem na zádech na dvouměsíční pouť do čínských hor, do zapadlých vesnic na konci světa. Ochutnává čaj ze stoletých stromů. Nejlahodnější... celý článek

Návrhářka Mimi v galaxii Praha

20. 8. 2015 | Petra Dlouhá

Návrhářka Mimi v galaxii Praha

Narodila se v Saigonu. Praha jí připadala jako jiná galaxie. Přiletěla v patnácti. Neuměla jazyk, všichni tu vypadali jako exoti a v šatech místních velikostí plavala. Začala si oblečení... celý článek

Přicházejí po hipsterech. Yuccies v ČR nechceme

19. 6. 2015 | Michal Kašpárek | 13 komentářů

Přicházejí po hipsterech. Yuccies v ČR nechceme

Zatímco hipsteři jsou v podstatě neškodní uctívači nevkusu, yuccies bez skrupulí proměňují města, ekonomiku a politiku podle svých představ.

Mám takovej projekt

15. 6. 2015 | Michal Kašpárek | 2 komentáře

Mám takovej projekt

Oslavování „projektů“ pomáhá rozdrolit hranici mezi prací a volným časem a umenšit význam bezcílné činnosti.

Partners Financial Services