Inkluzi dětí už máme. Jak promíchat dospělé?

Můj facebookový feed v září simultánně zahořel pro dva seriály. Prvním jsou Hrdinové kapitalistické práce, série reportáží z nejhůř placených profesí. Žánr „příslušníci střední třídy si zkoušejí život té nejnižší“ nemám rád: když v loňském pokusu iDnesu přežívali zajištění lidé týden na existenčním minimu, přišlo mi to jako poslat děti na tábor, abyste zjistili, jaká tragédie je o ně přijít navždycky. Saša Uhlová ale ve svých reportážích píše hlavně o lidech okolo ní, kteří nemůžou s těžkou a špatně placenou nádeničinou praštit – takže řečeno se sportovními komentátory ta kvalita tam je.

Druhým hajpem je nová řada Výměny manželek. Jestli nebylo pervitinem nastřelených hned několik účastníků prvního dílu, pak už nevím, kdo je. Ve druhém můžete nekonečnou trýznivou hodinu sledovat sedmnáctiletou matku, která se v pasťáku vcelku očekávatelně nenaučila dávat lásku – a právě na tu lásku teď její roční dcera marně čeká. (Bizarní, ale pořád ne zábavný rozměr tomu dává její víc než dvakrát starší manžel, který se s vlastní maminkou přel o to, odkdy může se svou vyvolenou legálně souložit.)

Reportáže Saši Uhlové lákají tolik čtenářů, že z toho A2larmu každou středu padají servery, a sledovanost novácké reality show se blíží milionu diváků. Důvody mimořádné obliby obou seriálů mají nápadný průnik. Hodně lidí očividně přitahuje možnost vykouknout ze své bubliny a užasle vydechnout: i takhle se tu žije.

Společně v oboru, společně v životě

Na začátku druhého roku pokusu o smíchání dětí z běžných a speciálních škol, aby nevyrůstaly ve vzájemné izolaci a mohly se navzájem obohacovat (to slovo se v téhle souvislosti používá upřímně i ironicky), se ze vzduchu vylouplo téma ještě mnohem třaskavější. Totiž inkluze dospělých.

„Nechci být zlá, mám samozřejmě radost, jak to frčí, ale jsem děsivě vyčerpaná a kladu si otázku: copak jsme nevěděli, jaké jsou pracovní podmínky v ČR? A že se z deseti tisíc určitě blbě žije? Věděli, ne? Proč to má takový ohlas?“ reagovala pár hodin po vydání prvních Hrdinů Saša Uhlová na svém Facebooku.

Jedna věc je něco vědět jako abstraktní informaci – druhá mít s tím osobní zkušenost, nebo alespoň zkušenost zprostředkovanou někým blízkým. Má běžný příslušník střední třídy dostatečný kontakt s lidmi z té nejnižší, kteří přes agenturu pracují v drůbežárně nebo nemocniční prádelně, popřípadě s těmi z té nejvyšší, kteří když onemocní a nepřijdou do práce, tak nevydělají na tenisového trenéra pro děti? Nevím o sociologické studii, která by na to dala jasnou přímou otázku – ale napadá mě několik zjištění, které napovídají, že izolace lidí podle statusu a tedy i příjmu tu existuje:

• Ze všech zemí zahrnutých do Průzkumu schopností dospělých OECD v roce 2012 měla ČR nejnižší „vzdělanostní mobilitu“: dvě třetiny Čechů dosáhly přesně té úrovně vzdělání, jako jeden nebo oba z rodičů, jen pětina je dokázala překonat. Patrně se tedy většina celý život motá „mezi svými“.
• Elitní studenti odcházejí ze základních škol na víceletá gymnázia – přičemž elitní často neznamená studenty nadané, ale prostě jen narozené do lepších rodin (viz zprávu o šetření Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK).
• „Česká republika patří k zemím, kde je počet vysokoškolských párů ze stejného oboru vyšší než ve většině ostatních států.“ (viz zprávu o studii CERGE-EI)
• Až 115 tisíc lidí žije v šesti stovkách vyloučených lokalit. (MPSV)

Je izolace problém? Je, ze dvou důvodů. Za prvé, zaděláváme si tím na studenou občanskou válku – pokud už ji v nějaké formě nevedeme. Za druhé, společenská pouta napříč různými skupinami můžou fungovat jako doplněk sociálního zabezpečení: když nekvalifikovaný dělník potřebuje právní radu, nemusí hned platit standardní hodinovku, když je mu ochotný pomoct advokát, se kterým se zná z vojny.

Erasmus? Nerasmus!

Právě vojna je první z možných odpovědí na otázku, co s tím. Nezměnil jsem názor a nechci zavádět povinnou službu. Ale pokud pro ni existuje nějaký liberálnělevicový argument, pak zní, že vojna může založit na celoživotní vztahy mezi lidmi z různých skupin. Hezky o tom píší Dan Senor a Saul Singer v knize Start-up Nation (asi se dovtípíte, že pojednává o Izraeli).

Druhou a mou oblíbenou možností je program, který bych nazval Nerasmus. Žádný erasmácký výjezd do zahraničí, kde se stejně potkáte hlavně s lidmi, kteří studují, co vy, myslí si obvykle to, co vy, a utrácejí za to, co vy. Nerasmus by byl naopak roční pobyt v Česku, zato mimo bubliny: čtvrt roku stáž ve veřejné správě, čtvrt roku v malé firmě, čtvrt roku v korporaci a čtvrt roku v neziskovce. Kolik lidí znáte, kteří mají zkušenost ze všech čtyř sektorů? A kolikrát se naopak setkáváte se stupidními předsudky vůči některému z nich a vůči lidem, kteří v něm pracují?

(Na okraj: když se Evropská komise před třemi lety chlubila, kolik nových vztahů prý vzniklo díky Erasmu, nebylo na tom nic překvapivého. V cizím prostředí a s cizinci se lidi sbližují i bez stipendií. Opravdovou vzácností a zároveň výzvou pro zúčastněné jsou zato vztahy „různobarevných límečků“.)

Neměli bychom zatajit ještě jednu, radikální možnost, jak společnost promíchat – totiž bublin a tříd ji definitivně zbavit. Stoprocentní dědická daň, vyhlášení války rentiérům… takže by se ve Vodňanech na porcovně nebo v podobném pekle ocitli aspoň v některé části života všichni. Ale nebudeme si tady z toho dělat A2larm.

Vymýšlet podobná opatření stejně nedává valný smysl. Politici v kampaních slibují, že budou voliče od odlišných lidí izolovat, ne je s nimi promíchávat, a asi mají k takové strategii důvod. Zůstávají nám teď aspoň reality shows. Jak se zamýšlí Mark Greif v knize Against Everything: od chvíle, co etické komise brání drsným psychologickým experimentům, jako byly ty Zimbardovy nebo Milgramovy, jsou tyhle pořady poslední možností, jak se vlastně o lidech něco dozvědět.

Takže zase příští středu na Nově a na A2larmu: vaše pravidelná dávka spoluobčanů.

Penzijko s finančním bonusem

Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.

Spočítejte si svůj bonus

Sdílejte článek, než ho smažem