Baťa aneb boty pro každého

Rodina Baťů působila v obuvnictví už od konce 16. století, díru do světa ale udělali až o 3 století později. Bratři Antonín, Tomáš a sestra Anna Baťovi zakládají v roce 1894 továrnu na obuv ve Zlíně. Jejich plány jsou velkorysé a na tu dobu a obor převratné - zavádějí sériovou výrobu, pevnou pracovní dobu a fixní mzdu. Tomáš má už za sebou řadu zkušeností, dobrých i špatných.

Jako ševcovský tovaryš odešel do Vídně, kde se chtěl uchytit. O jeho boty ale nebyl valný zájem, a tak se bez peněz vrátil zpět. Už ve vedení továrny se brzy naučil, že jako továrník neuspěje, když bude každý den chodit v nedělních šatech jako pán. A tak si postupně vyzkouší všechny postupy používané v továrně a díky tomu je schopen navrhnout řadu zlepšení. Mnohem užitečnější pak pro něj byly zkušenosti, které si přivezl z Ameriky, kde se nechal zaměstnat jako dělník v továrně Henryho Forda. Principy, které zde odpozoroval, později aplikoval na výrobu obuvi, díky čemuž dosáhl značného zlevnění výroby.

Nebát se novinek

Budování firmy ale nebylo snadné. Továrna byla především kvůli špatným rozhodnutím Antonína neustále v dluzích a hrozil jí krach. Úspěch přichází až s nabídkou inovace - plátěné obuvi s gumovou podešví a elegantní špičkou. Ta díky reklamní kampani překoná počáteční nedůvěru zákazníků a stane se módním hitem. Továrně se začíná dařit.

Druhým velkým impulzem rozvoje byla první světová válka. Tomáš Baťa získává zakázku od C. a K. rakouské armády na výrobu bot, a tak mimo jiné řada jeho zaměstnanců nemusí narukovat, aby mohli vyrábět. Firma se během války značně rozroste a vyrábí tisíce párů bot denně. Na konci války je už jediným majitelem továrny Tomáš.

Kvality jednotlivých členů Baťovy rodiny se ale nejvíce projevují právě v okamžicích krize. Ta přichází po skončení války - státní zakázky už nejsou, po krátkém poválečném boomu nemají lidé moc peněz na utrácení, a sklady tak přetékají neprodejnou obuví. Řešením se ukázal radikální krok - zlevnění všech bot na polovinu. Aby to firma zvládla, snižuje všem zaměstnancům platy a kompenzuje jim to zlevněním potravin v podnikové prodejně. Baťův krok vede k vyprodání zásob a také bankrotu řady konkurentů, jejichž finanční situace už tak byla kvůli krizi dosti špatná. Baťa tak dostává pod kontrolu značnou část trhu s obuví v Československu a začíná se prosazovat i ve světě. Další úspěšný rozvoj firmy nezastavila ani letecká nehoda, která roku 1932 stála Tomáše Baťu život.

Změna vedení

Podle závěti odkázal Tomáš Baťa starší celou firmu Janu Antonínovi s tím, že vyplatí jeho manželku a syna 50 milióny Kč. I tento obsah závěti ukazuje manažerské kvality Tomáše Bati. Znal velmi dobře své spolupracovníky a vybral toho nejschopnějšího, aby ho v případě smrti nahradil. Jeho volba se ukázala jako správná. Jan úspěšně pokračoval v rozvoji firmy a během několika let do začátku druhé světové války ji dokázal podstatně rozšířit. V roce 1938, který byl nejúspěšnějším rokem koncernu, pro něj pracovalo přes 60 tisíc lidí, z toho dvě třetiny v Československu a zbytek ve světě. Těsně před začátkem války začínají Baťové v obavě z rozpínavosti Němců budovat nové závody v zámoří. Tomáš Jan Baťa, syn Tomáše Bati, buduje továrnu v Kanadě, která se později stane centrálou nové Bata Shoe Company.

Spory v rodině

Celá záležitost se závětí se ovšem vrátila po válce. Tehdy vdova po Tomášovi starším obvinila Jana Antonína, že je připravil o dědictví a zažalovala jej u soudu v New Yorku. Šlo především o akcie švýcarské společnosti Leader, která byla mateřskou firmou všech zahraničních aktivit firmy Baťa. Podle některých tvrzení v tomto směru spolupracovali i s komunisty, kteří výměnou za to, že Tomáš Baťa mladší nebude požadovat náhradu za znárodněnou továrnu, předložili americkému soudu pouze některé dokumenty. Jan Antonín tak soud v Americe prohrál a zůstaly mu v podstatě jen továrny v Brazílii. Ještě hůře než příbuzní se k němu zachovala vlast, byl křivě obviněn z kolaborace s nacisty a odsouzen k 15 letům vězení. Jeho potomci se dodnes marně snaží o očistění jeho jména.

Zlínská továrna byla znárodněna už v roce 1945. Možná i proto se hodilo obvinění Jana z kolaborace, neboť podle poválečných znárodňovacích dekretů náležela majitelům továren kompenzace, ta se však netýkala právě kolaborantů. Komunisté se později snaží jméno Baťa odstranit ze světa, továrnu přejmenovávají na Svit a město Zlín na Gottwaldov. Obdobně jako u jiných znárodněných továren se ale komunisté brzy vracejí k tradičním značkám, protože i jim bylo jasné, že mají svou hodnotu. Obuv vyráběná v komunistickém Československu tak nesla značku Baťa, zahraniční továrny vlastněné rodinou zase používaly Bata.

Někdejší hlavní město obuvnictví Zlín už dnes ale příliš bot nevyrábí. Baťové sice po sametové revoluci získali zpět část svého podniku, z něj však dnes funguje především obchodní síť a malá továrnička v Dolním Němčí. Asijská konkurence zhoršila podmínky pro výrobu obuvi tak, že dnes už nedává smysl je v Československu vyrábět.

Nejen prací k úspěchu

Baťa je populární nejen jako podnikatel, ale také jako někdo, kdo se dokázal postarat o své dělníky. Například platy v jeho továrnách byly výrazně vyšší než průměr. Zatímco dělník v průmyslu ve 30. letech průměrně vydělával 270 korun týdně, Baťa platil 400 korun, což bylo dokonce více než průměr například ve Francii. Baťa ale dělníky motivoval nejen penězi, sám šel příkladem a tvrdě pracoval. Také systémy sociální péče byly na tehdejší dobu nadstandardní. Pracovalo se pět dní po osmi hodinách, v té době bylo ale obvyklé pracovat šest dní. Baťa kladl důraz na kvalitní pracovní prostředí - dobré osvětlení, čisté továrny, minimalizace škodlivých výparů. Podle hesla "lidem myšlení - strojům dřinu" se nakupovaly nejmodernější stroje.

Kromě aktivit přímo souvisejících s továrnou se značně přičinil o rozvoj Zlína. Pro dělníky staví domky a byty, nemocnice či školy. Ovlivnil také vzhled města, najímal tehdejší špičkové funkcionalistické architekty, kteří vyprojektovali řadu, na svou dobu značně pokrokových, staveb.

Psáno pro MF Plus.

Co si o firmě Baťa myslíte vy?