Čtenářská otázka:S evropskou ekonomikou je to nahnuté. Podle všeho to jako první odskáčou banky. Poradíte, co dělat, kdyby se něco takového opravdu stalo? Je nějaká cesta, jak se co nejrychleji dostat ke svým penězům? Neměl bych je pro jistotu vybrat už nyní?

Nejprve bychom si dovolili polemizovat o tom, že banky někdy něco odskáčou. Aniž bychom chtěli být populisty a šířit mezi čtenáře laciné myšlenky, není nám znám případ, kdy by bankovní sektor zatím doplatil na jakýkoli vývoj ekonomiky. Samozřejmě vynecháváme zásadní chyby a relativně ojedinělé pády skutečně velkých nebo dlouhodobě důvěryhodných bank jako byli třeba Barings nebo Lehman Brothers a podobně. Celkově však je bankovní sektor dlouhodobě stabilní a ziskový.

Banka versus slamník: srovnání

Pokusíme se nyní bez předsudků srovnat dvě varianty uložení peněz – variantu „slamník“ a variantu „banka“. Pokusili jsme se hlavní přednosti a nedostatky shrnout v následující tabulce.

Asi byste našli ještě mnoho dalších předností a nedostatků, že? Zajímavé je, že peníze jsou podle našeho názoru v bance ve větším nebezpečí než doma. Přitom praxe hovoří o velmi častých případech, kdy člověka o peníze připraví rodinní příslušníci – ať už jde o krádež nebo řekněme „defraudaci“, kdy třeba i byli spolulvastníky takových peněz.

Celkově kromě toho, že máte peníze hezky doma v teplíčku, můžete se s nimi mazlit a máte je kdykoli k dispozici, nevidíme v tomto způsobu jejich uložení další výhodu. Tedy chtě nechtě, banka je na uložení peněz zkrátka lepší.

Může banka padnout?

Přiznejme si, že naše země nemá za sebou z pohledu bankovního sektoru naprosto běžnou a transparentní historii. Někteří z nás budou mít v paměti taková jména jako například Plzeňská nebo Kreditní banka. Po pádu těchto bank se lidé ke svým penězům dostávali jen velmi obtížně, pokud se k nim vůbec kdy dostali. Můžeme se domnívat, že tehdejší bezstarostnost státu měla kořeny v celkovém zanedbání péče o právo a hlavně jeho vymáhání z dob kuponové privatizace. My se však zastavíme nad tím, jak se přistupuje k bankrotům bank. 

Když se díváme na problematiku bankrotu banky, je dobré rozlišit dva odlišné aspekty:

• Ochrana vkladů klientů banky, tedy peníze nebo jiná aktiva svěřená bance jejími klienty: ty má jednoznačně smysl chránit, k čemuž slouží zejm. fondy pojištění vkladů. Momentálně český Fond pojištění vkladů pojišťuje účty u bank na sto tisíc eur, což je limit pojištění na klienta a na banku. Pokud byste tedy měli účty u více bank, jste v každé z nich pojištěni na oněch sto tisíc eur. Proti tomu třeba úložky bank u bank jiných pojištěny nejsou. Je třeba si také dát pozor, jestli máte účet u tuzemské banky, nebo u pobočky banky zahraniční – vztahuje se na vás systém pojištění v zemi, kde má banka sídlo. Pojištění v Česku zahrnuje i vklady u stavebních spořitelen a družstevních záložen (kampeliček). Výplata pojištění se musí zahájit do 20 dnů ode dne vyhlášení úpadku příslušnou institucí. Bylo by tedy celkově logické ochranu aktiv vložených klienty do bank i nadále posilovat.
• Ochrana samotné banky jako firmy, tedy majetku vlastníků bank, jejich obchodní podíly (akcie) v bankách. Pokud dojde nějakou formu k záchraně či podpoře vlastníků bank ze strany státu, jde o velmi kontroverzní krok, jelikož to často byli sami vlastníci, kdo banku přivedl do stavu, v jakém je. Stát nepomáhá běžně jiným firmám, jež se dostanou do problémů, tak proč tedy bankám ano? V situaci, kdy některá vláda vydá záruky za půjčky některé banky nebo podíl v bance odkoupí za vyšší než tržní hodnotu s cílem bance pomoci, jde také o pomoc vlastníkům banky. Mimochodem tím, že státy podporují i vlastníky velkých bank, dochází zároveň k podpoře některých velkých investorů a koncentraci majetku v jejich rukách.

Proč se státy chovají nepřirozeně

Podívejme se nyní na důvody, které státy k pomoci bankám často vedou:

• Rozkolísání trhu patří mezi první z nich. Řekněme si rovnou, že jde o naprosto legitimní obavu. Pokud padne jedna banka, bude to mít nepochybně vliv i na další banky. Banky mají totiž u sebe navzájem uložené peníze, respektive si navzájem půjčují. Pokud by jedna z bank vyhlásila bankrot, mělo by to vliv na banky, které jí půjčily. Nebylo by možné se rychle dostat k penězům; bylo by nutné si na ně nějakou dobu počkat a návratnost takových prostředků by byla rozhodně menší než sto procent.
• Příliš velká banka na to, aby padla. Neboli, jak se říká anglicky, „too big to fail“. Zkrátka u velkých institucí existují velké obavy, jaký by jejich pád měl vliv na trh a na další hráče v bankovním sektoru.
• Významnou úlohu hrají při rozhodování, zda stát bance pomůže či nikoli, hrají i politické důvody. Bohužel někdy úlohu zásadní. Jak vysvětlit voličům pád nějaké velké banky, kde mají lidé hodně peněz (tím spíš pokud se blíží volby)? To je snadnější vzít peníze ze státního rozpočtu a problém banky řešit tímto způsobem. Z cizího (rozumějme ze státního rozpočtu a peněz daňových poplatníků) krev neteče. Bylo by zajímavé vidět, jak by se vládám rozhodovalo, pokud by sami státní úředníci museli za svého na pomoc té které bance přímo nemalou částkou přispět.

S tím, jak se státní pomoc problémovým bankám zažila a snad až zautomatizovala, klesá přirozeně motivace bank samotných, respektive jejich pracovníků a akcionářů, udržovat banku zdravou a řádně v chodu. Princip opatrnosti při vlastní činnosti není u mnoha bank tak silný, jak by byl v případě skutečně hrozícího krachu – vždyť když bude nejhůř, přijde stát a pomůže. Navíc velké banky ve skutečnosti řídí jejich managementy a akcionáři těchto bank bývají reálnému dění poněkud vzdáleni. I když management banky často také vlastní nějaké akcie, jejich případný cenový pád nebude mít na příjmy managementu fatální dopad.

Jedna banka nestačí?

Jelikož u nás problémům žádné banky momentálně nic nenasvědčuje, podívejme se na jiný, ryze praktický důvod, proč například rozdělit finance do více bank. Banky totiž poskytují své služby za použití různých elektronických systémů a softwarů, které samozřejmě průběžně aktualizují a obnovují. Není úplnou výjimkou, že taková obnova systému vyústila v situaci, kdy systém přestal na nějakou dobu fungovat nebo fungoval velmi pomalu, jen pro omezený počet transakcí a podobně.

Banky sice mívají svá záložní pracoviště a v případě mimořádné události (typu překopnutého elektrického nebo datového vedení) jsou schopny jej rychle aktivovat, záložní pracoviště však samozřejmě nemá stejnou kapacitu jako celá banka. Tím může také dojít ke krátkodobým výpadkům nebo zpomalení bankovních služeb.

Takový výpadek však může mít vážný dopad na firmu, jejíž volná hotovost není velká, případně pokud je v „napjaté finanční situaci“. I pár dnů zpomalení bankovních služeb nebo omezení jejich kapacity může firmě pořádně zavařit. Proto není u větších firem bezdůvodné, když mají účet u dvou bank a tím uvedené riziko omezí. To má také další výhody – můžete snadno nabídky těchto bank průběžně srovnávat, a pokud je jedna z nich horší, není problém najít argument, že u konkurence máte v něčem podmínky výhodnější a můžete požadovat jejich úpravu.

U drobných střadatelů rozdělení peněz do více bank nemá smysl, zřejmě byste jen navýšili bankovní poplatky a zásadní přínos by to nemělo.

Máte-li tedy nějaké obavy, nechte si doma malou hotovostní rezervu, ale jádro úspor nechte v bance. A nepanikařte. Zatím.

Autor vlastní a provozuje server Malé peníze; dotazy posílejte na redakční mail