Česko s minimálními emisemi v roce 2050? Ambiciózní. Česko s fungující hromadnou dopravou, městskými cyklopruhy a státními úřady vytopenými „na svetr“? Přínosnější – a uskutečnitelné o 35 let dřív.
Hnutí Duha po úspěšném britském vzoru odstartovalo kampaň Velká výzva. Zkarikovaní zestárlí politici se na billboardech po celé zemi omlouvají z roku 2030 za to, že v současnosti nepřijali zákon omezující emise skleníkových plynů a závislost Česka na fosilních palivech.
Návrh takového zákona Duha připravila a nabídla politikům – dokonce už v roce 2009, přestože masivní reklamu mu dělá až teď. I když je na mě osobně zelený až příliš, pořád je to ještě jedna z těch lákavějších vizí budoucnosti. Severočeské vesnice v ní totiž nemizí z povrchu jen proto, aby pak uhelné teplo letělo ven z činžáků děravými střechami, a představitelé země nemusí jednat s tyrany z Blízkého východu z pozice poddajných harémových nevěstek.
V petici žádá přijetí Výzvy přes dvacet tisíc lidí a „podle nezávislého výzkumu navrhovaný zákon podporuje 66 procent českého veřejného mínění“. „Rámcový zájem“ dosud projevila TOP 09, VV i ČSSD. Slibem totiž nezarmoutíš. Tím spíš, když slibujete podporu jakýchsi mlhavých inovací, moderních zelených technologií a čistý vzduch v roce 2050 – aniž byste se příliš chlubili tím, že bude vykoupený sníženým pohodlím a vyššími daněmi i cenami v letech před tím.
Duha britskou kampaň obšlehla sakumprásk a trochu při tom zapomněla na kulturní rozdíly. Britové se jsou schopni do svých státníků zbláznit ve chvíli, kdy jim slíbí krev, pot, slzy a velké výzvy. Zato v Česku hýbou volebními preferencemi jako vítr polem řepky olejné témata konkrétnější, krátkodobější a sobečtější. Tu volby vyhraje rovná daň, tu zrušení třicetikorunového poplatku u lékaře.
Menšinová, natož do budoucnosti mířící témata, jako je klima, přestaly strany řešit před několika lety. Nejsou dostatečně populární. Když jsem byl o víkendu v obchoďáku pro fukar, vnutila mi při tom brigádnice prospekt k teskopůjčce. Vrtá mi hlavou: jestliže jsou zřejmě lidi ochotni si na zbytné spotřebiče bez přemýšlení půjčit s RPSN 17,2 procenta, dokážou meditovat nad jejich uhlíkovou stopou? Spíš při tomhle honu za krátkodobými požitky bude leckdo doufat, že ho zvýšená hladina oceánu dožene dřív než exekutor.
Hledat v téhle společnosti podporu čtyřicetiletých projektů je házení hrachu na stěnu – a není důležité, že je ten hrách v bio kvalitě.
Jak tedy pomoci energetické soběstačnosti Česka, životnímu prostředí, klimatu i ekonomice? Třeba řadou „malých výzev“, jejichž výsledky na své peněžence, pohodě i zdraví lidé docení během měsíců, ne desetiletí. Kampani by sice chyběl patos moderních Emilů Háchů prosících z plakátů za odpuštění – zato by ale mohla úspěšně trefit víc ekologií nepoznamenaných oportunistů, pobíhajících po českých a moravských pastvinách v tisícihlavých stádech.
Ačkoliv… ono by to šlo i s těmi napravenými hříšníky. Dosaďte si libovolného představitele vlády, parlamentu nebo místních samospráv:
Navíc se zdá, že parlamentem neprojde odvážný návrh ministra životního prostředí Tomáše Chalupy:
A padni komu padni, ještě jeden plakát s někým z Duhy, případně ze Strany zelených:
Ekologické hnutí se při obhajobě Velké výzvy zaklíná citacemi ze závěrečné zprávy „nezávislé odborné komise pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu“ z roku 2008. Mohlo by tedy zmínit i to, že podle ní „Česká republika patří mezi 10 až 15 zemí na světě, které disponují zásobami přírodního uranu“, což je kromě strategické výhody i ekonomická a vědecká příležitost. Navíc vyloučením jaderné energetiky z diskuse o budoucnosti – tehdy totiž ještě seděla ve vládě Strana zelených – se „zbytečně omezuje“ přijetí „strategických rozhodnutí“.
Pačesova komise nezapomíná zmínit i nevýhody jaderné energetiky, stěžovala si však na to, že byl tenhle zdroj prakticky tabuizován.
Právě velikášský, nekompromisní přístup „všechno, nebo nic“ je jedním z důvodů, proč mají ekologičtí aktivisté takovou potíž prosadit třeba i užitečné věci; proč bude Česko dál plýtvat energií ze smradlavých elektráren a kolosálních větrníků – a proč není jisté, kdo všechno se v roce 2030 bude ještě omlouvat.