České banky na stáži v zahraničí

Tak takhle nějak by to mohlo vypadat, kdyby naše největší banky odjely na stáž na západ. Samozřejmě, že nic podobného se nestane a my si dál budeme moci čas od času přečíst další článek o tom, že bankovní poplatky v ČR patří k nejvyšším v Evropě.

Jistě jste také četli o tom, že úroveň našeho bankovního sektoru není nikterak vysoká. A osobní zkušenosti nám to mnohdy dokreslí ještě barvitěji, než nějaký článek. Osobního bankéře mnoho lidí vnímá jako člověka, který jim prodal penzijko či kreditku.

Před několika lety jsem pracoval v Anglii a v dnešním článku vás seznámím se svou zkušeností s tamními bankami. V porovnání s tuzemskem je to vážně jízda.

Gól ze standardní situace

Začnu tím, s čím jsem se já jako klient banky setkal zde v Česku. (Mám nebo měl jsem účet u čtyř bank nutno podotknout.) Jednoho dne jsem se rozhodl zařídit si účet. Zhruba půl hodiny jsem čekal, než se mne někdo ujme. Paní, která tak nakonec učinila, se mnou poměrně dlouho sepisovala různé formuláře, ale nakonec asi po 45 minutách bylo hotovo. Dozvěděl jsem se, že účet bude aktivní do druhého dne a že si mám za čtrnáct dní přijít na pobočku pro kartu. Za dvě neděle jsem přišel a bylo mi řečeno, že karta ještě nepřišla a že mám přijít znovu za týden. To už jsem svou kartu dostal. Předtím jsem se ovšem nechal přesvědčit, že cestovní pojištění je super a levné a že pojištění ztráty taky není k zahození. Takže jsem odcházel domů a na účtu minus 600 Kč za pojištění. Stal jsem se klientem banky se vším všudy.

Patnáct minut

A nyní se dostáváme k tomu, jak to bylo v Anglii. Jako cizinec jsem vstoupil do nejmenované banky a na informacích jsem řekl, že si chci založit účet. Paní řekla, ať chvíli vydržím. Za dvě minuty přišla usměvavá paní, která mne pozvala dál. Trvalo to 15 minut a já odcházel z banky, měl jsem účet a na něm vložených 500 liber. Za dva dny mi na adresu mého přechodného bydliště přišel uvítací dopis s PINem ke kartě. Karta mi přišla dva dny na to. Zavolal jsem na infolinku a aktivoval svou kartu jednorázovým heslem, které jsem měl domluvené s paní v bance. A hotovo.

Platil jsem kartou v obchodech. Vybíral z bankomatů i jiných bank. Vkládal hotovost na přepážce. Zadal několik příkazů.

Tady, banka, jestli jste v průšvihu, dejte znamení

Kolik by mě to tak mohlo stát? Pro ilustraci: u mé současné české banky by mě zřízení konta, pětkrát vklad hotovosti, čtyři měsíce vedení účtu, třikrát výběr z bankomatu, jednou výběr hotovosti na přepážce a zrušení účtu dohromady vyšlo na 390 korun... Jaké tedy bylo mé překvapení, když jsem účet rušil a vybíral peníze a zjistil jsem, že mi nestrhli ani penny!

Čtenáři doporučují

Jak to někdy vypadá v Česku, když chcete změnit banku? Jako v telenovele: přetvářka a dramatická prohlášení, hra na city.

• Změna banky? Zážitek na celý život!
• Nový prodejní manuál České spořitelny, oddíl Jak udržet klienta za každou cenu

A to přesto, že u nás platí takzvaný kodex mobility, jehož odsouhlasením se většina českých bank zavázala při přechodu klienta z ústavu do ústavu spolupracovat. Takhle by to mělo vypadat správně:

• Chcete udělat bance pápá? Je to snazší, než si myslíte!

Ke stažení

Text Kodexu bankovní mobility a formuláře související se změnou banky

A co víc. Když jsem vybral veškerou naspořenou hotovost a zrušil účet, zhruba půl hodiny na to mi telefonovali z banky a ptali se, jestli je vše v pořádku. Slečna mi do telefonu řekla, že kdybych byl v úzkých, tak abych jí dál nějaký signál. Možná se jedná o běžný postup, když vyberete naráz veškerou hotovost. Ale v každém případě jsem jen zůstal stát s otevřenými ústy.

Zpátky do (české) reality

Zrovna dnes, jsem byl zrušit – pro změnu v české bance – účet, který již nějakou dobu nepoužívám. Jelikož vím, jak to chodí, raději jsem zatelefonoval na infolinku, abych se o celém postupu detailně informoval. Poté jsem navštívil pobočku banky. Byl jsem tam sám, ale musel jsem počkat, než se dovykládá nějaký zábavný příběh mezi kolegy. Konečně mi bylo dovoleno sdělit bance svůj záměr. Paní, která tu banku ztělesňovala, mi na to odtušila, že to musím udělat na pobočce, kde jsem si účet zřídil. Cože?

Naštěstí jsem to měl pár zastávek tramvají, ale co bych dělal, kdybych si účet založil v jiném městě, to nevím. Mimochodem: na infolince mi řekli, že to mohu udělat kdekoli. Přišel jsem tedy do své „domovské“ pobočky, kde mi ovšem paní na přepážce řekla, že na účtu nemám pro jeho zrušení dostatek financí – i když je to zdarma. Znova: cože?

Takže jsem se zvednul, šel si vybrat z bankomatu peníze z jiného účtu. Vrátil se do banky. Vystál jsem frontu na peněžní přepážku. Pak zašel zpět za paní a během dvaceti minut bylo hotovo. Peníze, které jsem na účet vložil, abych ho mohl zrušit, by mi měly přijít do čtrnácti dnů. Teď už jen rezignovaně: cože?

Jednoduchý úkon a já byl zpátky doma po dvou hodinách.

Co Češi nemají a na co banky spoléhají

Nechci zde porovnávat rychlost odbavení a ani typy cross-sellingu. Spíše bych rád poukázal na to, že jsem byl velmi mile překvapen, že nejmenovaná anglická banka fungovala systémem „máme špičkový a levný servis – to je důvod mít u nás účet“, a nikoli jako u nás v ČR, kde se banky řídí heslem „sedřu z tebe kůži, jelikož na změnu banky nemáš koule“.

Otázka na konec. Dovedete si představit, že by vám z banky zavolali, když uskutečníte nějakou nestandardní transakci? Sci-fi.

Autor je finančním poradcem Partners

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem