Na Twitteru tuhle někdo zašvitořil, že Luis Suárez zřejmě nerozdejchává dobře čtyřměsíční disciplinární „stop“, který mu vyneslo kousnutí protihráče na fotbalovém mistrovství světa. Stresem prý zestárnul, nechal si narůst plnovous a dal se docela něco jiného než fotbal…
Ba ne, jde pochopitelně jen o shodu jmen. I když Luis Suarez, komunikační expert a někdejší klíčový pracovník IBM, který minulý měsíc zavítal do Prahy, dokáže být také pěkně kousavý. V žaludku mu přitom neleží nic jiného než služba, bez které si už vlastně nedokážeme život představit: e-mail. „Je to pohřebiště informací,“ míní Suarez. „Bez něj jsem šťastnější,“ dodává s tím, že e-mailovou komunikaci omezil asi na sedm zpráv týdně. Elektronická pošta je už prý zastaralá, vždyť je jí 41 let, a lze ji efektivněji nahradit třeba vnitrofiremními sociálními sítěmi, Twitterem, službou Google+ a dalšími (ne ovšem Facebookem a LinkedInem, ty už si komunikační expert dočista zrušil).
Texty Kované ekonomie připravuje Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Úvodní díl seriálu:
Finanční skupina Roklen, za kterou stojí řada bývalých vrcholných manažerů společnosti Patria, je vznikající unikátní platformou produktů a služeb investičního bankovnictví. Ty budou vyvíjeny přesně podle individuálních potřeb klientů a nabízeny v lepší kvalitě a rychleji než u konkurence. Součástí skupiny je i fundamentální ekonomický portál Roklen24.cz.
Pravdu má Suarez zcela jistě v jednom. E-mail je plný balastu. Však si jen udělejte malou statistiku, kolik ze zpráv, které vám za den nebo týden přijdou, je vlastně zcela nepodstatných. Ať už to jsou reklamní sdělení, různé newslettery, hromadné nabídky nebo čistokrevný spam, který ovšem z neznámého důvodu není jako spam vyhodnocen, a podobně.
Nic tenhle balast nesymbolizuje tak dobře jako takzvané „nigerijské podvody“. Zřejmě každý uživatel e-mailu byl někdy „nigerijskou“ e-mailovou zprávou osloven. Třeba takovou, ve které někdo, údajně nigerijský občan, podivnou angličtinou poptává dobrou duši, která by byla ochotna na svém účtu přechodně uskladnit deset milionů dolarů, z kteréžto sumy by jí následně náležela třetina. Stačí jenom poskytnout své číslo účtu a další citlivé údaje.
„Více než tři miliony dolarů za odpověď na jeden mail a pár bankovních transakcí? To je dobrý ‚deal‘.“ Tak přesně tohle si stále ještě říkají někteří naši nebozí – a extrémně důvěřiví – bližní. Jinak by totiž fenomén „nigerijských“ podvodných e-mailů už dávno neexistoval. A Suarez by měl o důvod méně e-mail častovat svými kritickými kousanci.
Nigerijské dopisy nejsou nic nového. Existovaly před internetem (a budou existovat i po něm). V devatenáctém století se jim říkalo „podvod se španělským vězněm“. Historka zněla, že ve Španělsku byla uvězněna jistá vysoce postavená osobnost (její pravá identita nebyla věznitelům známa). Když přispějete na podplacení žalářníků, budete bohatě odměněni.
V moderní variantě vás oslovuje například člověk blízký sesazenému africkému diktátorovi, pár vašich šestáků (rozuměj pár tisíc nebo desítek tisíc) by mu mělo otevřít přístup k pokladu, z něhož pak štědře naprší i vám. V devadesátých letech, kdy přišla první vlna těchto internetových podvodů, pocházela opravdu většina e-mailů z Nigérie a dalších západoafrických zemí, od té doby se ovšem rejstřík zemí původu (i úžasných historek) značně rozšířil.
Rozkošnou sbírku nigerijských dopisů nabízí na svém webu pan Tomáš Bobek.
Jenže „nigerijské podvodné e-maily“ jsou tu stále. To znamená, že na nich někdo stále vydělává. Jak je to možné? Jak je možné, že se dosud najdou lidé, kteří „Nigerijcům“ skočí na špek? Jak to, že si nevezmou poučení z případů, jako je ten z února 2003, kdy se zatmělo důchodci (a někdejšímu agentovi StB a CIA) Jiřímu Pasovskému, obelhanému „nigerijskými dopisy“, natolik, že se mstivě i zoufale pustil do vraždění přímo na nigerijské ambasádě v Praze? Známí autoři Špekonomie, Steven Levitt a Stephen Dubner, ve své nejnovější knize, letos vydané Think Like a Freak, píšou, že jistá osoba z Kalifornie se „Nigerijci“ nechala připravit dokonce o pět milionů dolarů! Citují také práci Cormaca Herleyho, počítačového výzkumníka z Microsoft Research, který se podvody prostřednictvím moderních technologií profesionálně zabývá.
Jedna z Herleyho studií se v překladu jmenuje Proč „nigerijští podvodníci“ tvrdí, že jsou z Nigérie? Klade si v ní otázku, jak je možné, že někteří lidé, třeba onen kalifornský nešťastník, pořád sedají na lep amatérsky koncipovaným e-mailovým zprávám, které jsou na štírů jak po jazykové stránce, tak z hlediska obyčejné logiky. A také, proč „nigerijští podvodníci“ nezmění alespoň trochu postup a neuvádějí jiné místo původu než právě tuto západoafrickou zemi. Pravda, podvodné e-maily za způsob těch „nigerijských“ někdy deklarují i jinou zemi původu, například Jižní Afriku, Kongo, Zimbabwe nebo Sierra Leone, avšak Nigérie jasně dominuje („nigerijské podvody“ se někdy také označují jako „podvody 419“, podle článku 419 nigerijského trestního zákoníku).
Sepisovatelé „nigerijských e-mailů“ vůbec nejsou tak hloupí, jak by se mohlo zdát. Jejich předstíraná hloupost je ve skutečnosti docela důvtipnou strategií, jak natrefit na totálního hejla. Na důvěřivce, jehož důvěřivost je snad až patologickým stavem. Takových lidí pochopitelně po světě nechodí zase tolik. Jenže hromadné mailování – podle Suareze zásadní stinná stránka e-mailu jako takového – znamená, že při v podstatě stejných nákladech lze oslovit jak pět, tak třeba padesát tisíc osob. A při oslovení padesáti tisíc lidí už existuje reálná šance, že se mezi nimi nějaký ten hejl najde. Možná třeba i padesát hejlů. Takže 49 950 lidí daný „nigerijský“ e-mail smaže, asi si přitom i zaklepe na čelo, ale padesátka adresátů nikoli. Ti se jím vážně zabývají.
„Nigerijským podvodníkům“ jde o to, aby z těch padesáti tisíc lidí vyfiltrovali jen ty naprosto a zcela beznadějné hejly. Kdyby své e-maily psali učesanější angličtinou, kdyby si dali víc záležet na logické konstrukci svých zpráv, kdyby si za zemi původu zvolili místo Nigérie třeba Norsko nebo Švýcarsko či jinou zemi, která se těší všeobecně výtečnému renomé, „chytlo“ by se zřejmě mnohem více lidí. Z padesáti tisíc třeba i celé stovky, možná tisíce. Jenže právě to si „nigerijští podvodníci“ nepřejí. Museli by pak v následných kolech komunikace, v nichž už se přímo dohaduje „deal“, adresně komunikovat se stovkami či tisíci lidmi. To samozřejmě představuje nemalé časové náklady. Navíc řada z adresátů by v dalších kolech komunikace odpadla, protože by ve všech případech jistě nešlo o úplně patologické důvěřivce. „Nigerijští podvodníci“ by tak investovali spoustu času bez jakéhokoli výnosu.
Jednodušší je prostě napsat tak ubohý mail, že na něj skočí jen skutečný trouba. Takový, u kterého už tedy existuje opravdu významná pravděpodobnost, že projde i dalšími koly komunikace a o své peníze se nakonec připravit nechá. Cílem „nigerijských“ e-mailů, uzavírá Herley, totiž není ani tak získat pozornost všech potenciálně vhodných adresátů, jako spíše odpudit ty nevhodné, kterých je pochopitelně mnohem víc.
Kdepak, „nigerijští podvodníci“ nejsou hloupí. Hloupý je možná – jak tvrdí Suarez – opravdu jenom „vynález“ hromadného e-mailování.
Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu
Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
