Britské volby: Koza na ledu

Martin Lobotka | 13. 6. 2017

„Bylo koze dobře, šla se klouzat na led,“ je rčení našich východních sousedů, které vystihuje, co letos předvedla premiérka Mayová.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi 2 komentáře

13. 6. 2017  |  10:39  |  Marie Hanková

A co třeba takhle?
HÁJEK komentuje výsledky podivných předčasných voleb v Británii, a dochází k závěru, že právě ne-vítězství bylo jejich cílem – a Mayová jen nástrojem, který měl zlikvidovat důsledky brexitu
Výsledky britských parlamentních voleb jsou prý šok: Vlastní gól, Politická sebevražda v přímém přenosu. Takové a podobné titulky ovládají mainstreamová média. Je to ale opravdu tak? Není za vítězstvím, které je zjevnou prohrou, ve skutečnosti promyšlený záměr? Musíme si totiž položit zcela základní otázku, která visí ve vzduchu od první chvíle, kdy premiérka Theresa Mayová nečekaně vyhlásila předčasné volby do dolní komory britského parlamentu: Čeho tím vlastně chtěla dosáhnout? Proč si vytvořila past, do níž v podstatě musela spadnout (a všechno pro to pak udělala)? A jaký význam měly ostatní dramatické události – včetně dvou islamistických atentátů – které jako na zavolanou poznamenaly poslední dny kampaně?
Podivné vítězství
Na první pohled to nedává vůbec žádný smysl. Konzervativci měli ve sněmovně pohodlnou absolutní většinu pěti křesel. Získali ji ostatně nečekaně, když ve volbách (2015) proti všem předpokladům drtivě zvítězili. Všeobecně se očekávalo, že budou muset pokračovat v koalici s Liberálními demokraty (LD). Jenže Cameron přišel v kampani s trumfem, jemuž v té chvíli sám nevěřil: Slíbil, že pokud vyhraje, vypíše referendum o brexitu.
Sám ho přitom nechtěl. Věřil, že se bude moci vymluvit na nesouhlas koaličního partnera – LD jsou fanaticky probruselští. Právě tak Cameron. Jenže byla tady Strana nezávislosti (UKIP), která měla odchod z EU jako hlavní programový cíl – a její charismatický šéf Nigel Farrage se na konzervativce tvrdě dotahoval. Proto Cameron udělal onen slib. Voliči ho vzali vážně – a připravili mu drtivé vítězství.
Je podivné, když šéf vládnoucí strany nemá z takové situace radost. A my víme, že neměl. Nakonec by se ze slibu samozřejmě vyvlékl, jenže nečekaná absolutní většina mu svázala ruce. Nakonec, navzdory obrovskému tlaku Bruselu, referendum vypsal. A postavil se do čela kampaně za setrvání v unii, přestože i významná část jeho rozdělené strany byla pro brexit. Nejvýrazněji toto křídlo reprezentoval Boris Johnson, který kvůli tomu dokonce opustil významný post londýnského starosty (už nekandidoval, přestože by vyhrál) – a přenechal ho muslimovi Khanovi. Následovala další podivnost. Po (nechtěném) vítězství v referendu Cameron rezignoval – ale Johnson se premiérem nestal. Byla to čistá zrada nejbližšího přítele jako v Shakespearově dramatu: Konzervativci si do čela zvolili dlouholetou ministryni vnitra a blízkou Cameronovu spolupracovnici Theresu Mayovou – rozhodnou zastánkyni setrvání Británie v EU.
Podivné rozhodnutí
Mayová zprvu jednala inteligentně a logicky. Posadila do své vlády zástupce stranického křídla, které o brexit nezastřeně usilovalo – na místě prvním právě Borise Johnsona, kterého udělala ministrem zahraničí. Ale vyjednávání o podmínkách brexitu mu nenechala (!). Řekla sice své slavné „brexit je brexit“, tedy že o odchodu z EU nemůže být sporu, ale o důsledcích referenda jednala hodně podivně.
Ona, velká příznivkyně Bruselu, postupně přešla na pozici antiunijního křídla strany – nebo se to tak alespoň navenek jevilo. Dala si sice na čas, než vyjednávání s Bruselem zahájila, ale když se tak stalo, ponejvíce hovořila o „tvrdém brexitu“. Tedy že buď EU přijme všechny britské podmínky, nebo nemusí žádná dohody ani být. Jistě živá voda pro všechny odpůrce bruselského protektorátu – jenže absolutně nereálná.
Propojení mezi ostrovy a kontinentem – politické i hospodářské, o vojenském ani nemluvě – dosáhlo už takové úrovně, že o úplném chirurgickém řezu nemohlo být řeči. Velký byznys, jehož je Londýn centrem, by to nedovolil. Přesto to bylo stále na pořadu dne. V řeči. A právě v té chvíli přišla Mayová s nepochopitelnou variantou: Vyhlásila nesmyslné předčasné volby. Podivné okolnosti
Zdůvodnila to tím, že prý „potřebuje posílit pozici“ před vyjednáváním s Bruselem, které má začít 19. června. To je pochopitelně totální hloupost. Jak víc chtěla posílit? Jakou větší většinu, než tu absolutní, kterou už v parlamentu měla, chtěla dosáhnout? Opozici měla už snad jen v horní komoře (Sněmovna lordů), která však byla jen formální – a volby ji ovlivnit nemohly.
Pokud by snad cítila opozici ve vlastní straně, měla v pozici premiérky všechny nástroje na to, aby ji eliminovala. To dokáže i český truhlík Bohuslav Sobotka. Nemluvě o tom, že sama ve skutečnosti představovala ono „opoziční“ křídlo. Sice se od něj v premiérské funkci formálně „odtáhla“, ale ukázalo se, že šlo jen o taktický manévr.
A tak přišla ta podivná kampaň. Konzervativci udělali vše pro to, aby se oslabili. Vedle roztomilého (a charismatického) marxisty Jeremy Corbyna vytáhli všechna dostupná nepopulární sociální témata. Přímo nabídli šéfovi opozičních labouristů, aby zabodoval svou tvrdou socialistickou rétorikou plnou znárodňování, slibů o změně zdravotního a sociálního systému atd. Aby téma brexit úplně z kampaně vyprchalo. Vrcholem všeho bylo, že nakonec Theresa Mayová odmítla přijít do závěrečné televizní debaty. Prostě zmizela. Nechtěla vyhrát.
Podivné teroristické útoky
A pak přišly závěrečné tympány: dva (respektive tři) muslimské atentáty, při nichž zahynula a byla zraněna spousta lidí. Postupně se nad nimi začala vznášet spousta otazníků. Ukázalo se totiž, že tajné služby o teroristech v podstatě věděly, ale víceméně je nechaly hnusné útoky připravit i provést. A aby toho nebylo málo, necelé dva dny před volbami propustila policie všechny zatčené podezřelé.
Neschopnost vlády zajistit bezpečnost v zemi nebylo možné lépe demonstrovat. Jak vejce vejci se to podobá „místní aplikaci“ tažení tajných služeb USA proti prezidentu Trumpovi. Jen v tomto případě není osten akcí namířen proti šéfovi vlády, ale proti celé vládě. Tu představují jednoznačně konzervativci, žádná koalice, která by „vinu“ rozmělňovala, zde nebyla.
Úplným vrcholem bylo prohlášení premiérky Mayové jen několik hodin před volbami. Dala najevo, že „v zájmu bezpečnosti“ je odhodlaná sáhnout na chabé zbytky občanských svobod, které ještě v Británii zbývají – tady je Londýn v mnohém ještě dál než Brusel. Bylo to zcela postavené na hlavu: Tohle by měl přece říkat Corbyn, nikoli konzervativní premiérka. Muselo to odradit významnou část jejích voličů, kteří prostě přinejmenším zůstali doma. Což byl zjevný záměr. Mayová si za žádnou cenu nechtěla udržet většinu. Proč?
Podivná hra
Mayová prohrála svou velkou hru, hlásají také titulky novin. Ale to je nesmysl. Premiérka podle všeho spíše vyhrála velmi podivnou hru – nikoli z její hlavy. Vyhlásila volby proto, aby oslabila, nikoli naopak. V tom to jistě byla tak trochu ruská ruleta. Mohla rovnou všechno prohrát a jít od válu – což při její ambicióznosti je opravdu riskantní. Ale každá legrace něco stojí. A tahle byla pořádná.
Neměla totiž jinou možnost, pokud chtěla provést svůj skutečný záměr. Na něm se patrně hned v první chvíli dohodla s odstupujícím „Bruselanem“ Cameronem: Vzít si možnost prosadit takový brexit, který voliči zjevně chtěli. Tedy bez Bruselu, bez podmínek, takový, který by vrátil Británii její sílu, moc – a především suverenitu.
A to se jí podařilo. Navzdory výzvám k rezignaci – která by byla po tomto debaklu, jímž „zbytečná“ ztráta většiny v parlamentu bezpochyby je – odešla ke královně, a ta ji pověřila sestavením nové vlády. Bude menšinová, s podporou severoirské strany DUP, která získala v Dolní sněmovně deset křesel. Dohromady tedy budou mít většinu pouhých dvou křesel (328 z potřebných 326 – proti dosavadním 331). Dokonalé vítězství, žádná sebevražda či gól do vlastní branky.
Podivný brexit
Mayová je totiž rázem z obliga. Žádný tvrdý brexit se nekoná. Má se při vyjednávání s EU nyní dokonale na co vymlouvat, protože fakticky jde o koalici – i když Irové pochopitelně do vlády nevstoupí. Ano, Británie z EU sice odchází, ale fakticky v ní zůstane. Vlk se nažral, koza zůstává celá. Svým způsobem je to vlastně obdivuhodný výkon. Obejít rozhodnutí voličů v referendu tak, aby si toho nevšimli. Nebo si všimnou – ale pozdě. A co by jí také měli vyčítat?
Vždyť ona přece pro brexit horovala. Vystupovala bezmála jako „železná Lady“ Margareth Thatcherová, do níž se ostatně od počátku stylizovala. Jenže ta skutečná Thatcherová, kterou skutečné odmítání ztráty britské suverenity v bruselském sociálně-inženýrském projektu Berlína (Čtvrtá říše je její termín) stálo politický život, by nic takového neudělala.
Mayová tedy neprohrála, ale naopak vyhrály síly, kterým v konzervativní straně po leta sloužila. Jaké to jsou? Omylem (nebo naopak záměrně) je popsal na svém Twitteru Jeremy Corbyn: „Theresa Mayová si myslela, že s podporou miliardářů a podnikatelské elity, má vaše hlasy jisté." Je to přesné – jen úplně naopak. Právě tyto síly zvítězily – s pomocí Theresy Mayové. Tak to předpokládala (přesněji řečeno ti shora zmínění, kteří skutečnou politiku v pozadí tvoří), když k úžasu celé britské veřejnosti vyhlásila nutně „sebevražedné“ nepochopitelné předčasné volby. Nyní následuje podivný brexit - nebrexit. Mayová sobě i svým sponzorům záměrně „napůl“ prohranými volbami připravila dokonalé alibi.
Jen naděje není podivná
Po stejně podivných francouzských prezidentských volbách, přípravě absurdního impeachmentu pro Trumpa (asi na něj nedojde, ale v jeho stínu bude americký prezident žít po zbytek volebního období) tak euro-americké elity Nového světového řádu (NWO) dosáhly svého: Nic zásadního se nestane. Cesta k totalitě, jakou historie nepoznala, je nadále otevřená. Zemětřesení bylo zahlazeno, tsunami voličského vzdoru zastavena.
V Praze jedná Juncker se Sobotkou a spol. o vytvoření „evropské armády“, pro případ, že by nakonec Trump NATO skutečně oslabil. Válka s Ruskem je nadále hlavním cílem – jen musí mít pro jistotu alternativní velení. Bude německé. Britská armáda se tažení ráda zúčastní – jen nebude pod německým velením, což by veřejnost prostě nesnesla. Všechno tedy špatně? Vůbec ne. Naopak. Viděli jsme, k jakým složitostem musela ta podivná sebranka (právě schůzuje Bilderberg) sáhnout, aby devalvovala a zničila lidový odpor. Aby napravila „chybu v Matrixu“, kterou brexit a Trump způsobili – či spíše byli její výslednicí či „monitorem“. Došlo k ní – po kolikáté už? – prostě proto, že žádný plán nikdy nevyjde. Jenže to ONI nevědí. Nevěří tomu.
V tom spočívá naše naděje. Naše povinnost bojovat dál. Protože tato naděje není virtuální – jako už budou všechny volby po „chybě“ brexitu. Je reálná, skutečná, neumělá. Představuje přirozený řád. Není na ní proto nic podivného. Jeho výrazem je odvěká lidská touha po skutečné svobodě. A ta je nezničitelná.
Bude to ještě hodně bolet, ale zvítězíme.
+1
Líbí
Nelíbí
Reagovat

13. 6. 2017  |  14:26  |  tiffany

Svět je prostě zase o něco dál, než byl v době, kdy Británie byla impériem a možná by nebylo od věci, kdyby si to britští konzervativci uvědomili. Oba premiéři udělali chyby, ale to se dá při (velké porci) dobré vůle pochopit, ale jak mohl někdo brát vážně někoho jako N. Farage, to je téměř neuvěřitelné. Při všech sympatiích, projeli, co se dalo, ale jak každý den vidíme, nic není ztraceno, jen věci bývají vždy o něco složitější, než se zdá :-).
+2
Líbí
Nelíbí
Reagovat
1/1

Vložit komentář

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK